Po rozhovoru, který jsem s ním během událostí letošního Fóra 2000 na pražském Žofíně natočil, se mi svěřil, jak dodnes vzpomíná na obrovskou knihu s fotografiemi, kterou měl jeho strýc Miloš Dvořák. Koncem třicátých let 20. století se strýc v Chile oženil s tetou chilského exprezidenta. Ricardo si v knize jako dítě velmi rád listoval a nechával se unášet podle svých vlastních slov „úchvatnými“ fotografiemi a ilustracemi. Byla to kniha o dějinách Československa a pochopitelně v češtině. Ricardo Lagos tehdy (ani dnes) česky neuměl. V knize si tak moc nepočetl. O to víc na něj ale zapůsobily krásné krajiny, přírodní scenérie a památky. Vždy si říkal, jak to asi musí být nádherná země, když má takovou přírodu a tak dlouhou historii.
Sílí levice v Latinské Americe nebo ne?
Bývalý prezident Ricardo Lagos je vůdčí osobností Socialistické strany Chile a dnes stále vládnoucího bloku Concertación (Shoda). Lze proto očekávat, že nebude chválit předchozí období diktatury generála Pinocheta. Lagos dal v rozhovoru i jasnou odpověď těm, kteří dodnes říkají: Ano, Pinochet sice nechal zabít a zmizet tisíce politických odpůrců, ale alespoň pozdvihl chilskou ekonomiku. Ricardo Lagos řekl: „Ne, to je dojem, který vzniká, protože v roce 1982 došlo k velmi hluboké krizi. Chilský hrubý národní produkt tehdy klesl o 30 procent, a to, co se dělo v následujících letech, bylo spíše znovuoživení, dohnání situace po tom pádu. Ale ve skutečnosti došlo k důležitému růstu s udržením sociální spravedlnosti až po obnovení demokracie v zemi. Podívejte se třeba na to, že mezi roky 1990 až 2007 rostl průměrný příjem na osobu v Chile o 4 procenta, zatímco v celé Latinské Americe to bylo jen 1,1 procenta. A to vyzdvihuje skutečný rychlý růst v Chile, kdy se zároveň začínají uplatňovat sociální politiky, které zajišťují, aby růst byl rovnoměrný pro všechny. A to je myslím to důležité, co neexistovalo dřív.“
„Proč si tedy myslíte, že ve světě vznikl pocit, že Chile se tehdy za Pinocheta stalo v ekonomickém ohledu takovým příkladem pro svět, pro Latinskou Ameriku?“ zeptal jsem se a exprezident odpověděl: „Především proto, že tehdy došlo k jakémusi otvírání chilské ekonomiky. Ale toto otvírání se dělo v souvislosti s podobným hospodářským otvíráním, které se v té době dělo v celém světě. Já nechci nikomu upírat žádné zásluhy, myslím, že bylo velmi důležité zahájit tento proces otvírání ekonomiky, ale jen v ovzduší demokracie se tento proces může plně dokončit. Bez demokracie by Chile nemohlo mít smlouvu o volném obchodu s Evropskou unií, se Spojenými státy, s Koreou, Čínou atd. Chci říci, že v dnešním světě jsou zapotřebí dvě věci: solidní politická demokracie a tržní hospodářství. Já bych dodal ještě třetí součást a tou je sociální politika, abychom zajistili, že hospodářský růst bude ku prospěchu všem společenským sektorům.“
Ricardo Lagos v rozhovoru odhalil i svůj názor na další trend, který se v posledních letech projevuje v celé Latinské Americe: Příklon tamních vlád doleva. A nejde jen o umírněnou levici, která vládne třeba právě v Chile, v Argentině, Brazílii, či Uruguayi, ale i tu radikálnější, jako je vláda Huga Cháveze ve Venezuele, Eva Moralese v Bolívii a další. Chilský exprezident v tom ale nevidí tolik jinde charakterizovaný příklon k levici: „Myslím, že spíše než o příklon k levicovým vládám jde o příklon k vládám, které mohou efektivním způsobem plnit svoji funkci. Jestliže vy jako obyvatel té země vidíte, že země roste, že její ekonomie se stále zlepšuje, ale že sami žijete pořád v té samé chudé čtvrti, že vaše děti chodí stále do té stejné školy, kde chybějí základní potřeby, pomůcky, a když onemocníte, odvezou vás tak nanejvýš na to nejhorší zdravotní středisko, které samo nemá žádné prostředky, to cítíte strašné zklamaní. Takže pak prostřednictvím demokracie usilujete o jinou cestu. K takové změně došlo v Brazílii, když zvolili prezidentem někdejšího odborového předáka Lulu. K takové změně došlo i v Bolívii, když zvolili prezidentem potomka andských indiánů Eva Moralese. Ale to je víc než změna k levici, to je změna k potřebě zaručení, aby hospodářský rozvoj s sebou nesl i rovnoměrnější rozdělování bohatství, více výhod pro všechny. V tomto kontextu je případ venezuelského prezidenta Cháveze jiný. Jiný v tom, že prezident Chávez disponuje daleko většími prostředky, bohatstvím, které pochází z ropy a které mu umožňuje pokročit mnohem rychleji v sociálních programech. V mnoha jiných zemích je třeba nejprve růst a k růstu jsou potřeba investice. Teprve poté, co máme nějaký hospodářský růst, můžeme začít přemýšlet o tom, jak to bohatství spravedlivě rozdělovat mezi lidi. No a to vše si vyžaduje různé politické strategie.“
A co si myslí Lagos o častých názorech znějících z Evropy a ze Spojených států, že Hugo Chávez představuje hrozbu pro Latinskou Ameriku? „Ne, já myslím, že ne. Upřímně myslím, že jde o velmi vyzrálý region a jeho země a obyvatelé si dokáží vybrat různé cesty. Občas se nás zvenku snaží dát všechny do stejného pytle, ale my jsme různí. Proč má Chile dohody o volném obchodu s více zeměmi než jiní? Protože jsme malou zemí a víc se otvíráme světu. Ale pokud máte naopak velký vnitřní trh a velkou manufakturní výrobu jako třeba Brazílie, pak typ jeho obchodních smluv bude jiný, než jsou obchodní smlouvy, které uzavírá Chile. A to nechci říci, že jsou různé politiky, dobré či špatné, a že by Brazílie měla zasahovat do toho, jak se spravuje Chile a Chile zase zasahovat do Brazílie. Proto vždy říkám, že je třeba si dát pozor na taková zevšeobecňování. Ano, občas se říká, že dochází k velkému příklonu různých proudů doleva. Já si myslím, že to tak není. Že každá země má svoji vlastní identitu. Nemyslím, že když vy tady v Evropě zvolíte prezidentem někoho, kdo zastává určitou tendenci, že to ovlivní zbytek Evropy.“
Názor Ricarda Lagose je dalším z mnoha, které kolem současného dění v Latinské Americe zazněly. Ale není to vlastně jen jinak vysvětleno? Připadá mi, že to nijak neodporuje výkladům, o které se například já sám pokouším (viz mnohé z předchozích deníčků). Pro evropské diváky a čtenáře si ale pomáhám i užitím označení levice a pravice. Současně ale vždy upozorňuji, že být levičákem v Latinské Americe nebo socialistou je něco jiného, než jím být v Evropě a než na věc pohlížet hledím ovlivněným komunistickou minulostí.
