Ricardo Lagos v zemi svých předků. Znamená to, že bývalý chilský prezident má české předky? Že má českou krev? Znamená to, že jeho dědeček nebo pradědeček byl Čech? Ne, ani dědeček, ani pradědeček, ale strýc. Manžel jeho tety, tedy sestry jeho matky. Takže pokud jde o manžela sestry jeho matky, tak to není tak docela jeho předek. Ricardo Lagos nemá českou krev. Ale v nadpisu to zní atraktivně. Přesto Čechy (nebo tehdejší Československo) chilského prezidenta v mládí ovlivnily.
Latinské oči Filipa Kandy: Ricardo Lagos v Česku – v zemi svých předků
Po rozhovoru, který jsem s ním během událostí letošního Fóra 2000 na pražském Žofíně natočil, se mi svěřil, jak dodnes vzpomíná na obrovskou knihu s fotografiemi, kterou měl jeho strýc Miloš Dvořák. Koncem třicátých let 20. století se strýc v Chile oženil s tetou chilského exprezidenta. Ricardo si v knize jako dítě velmi rád listoval a nechával se unášet podle svých vlastních slov „úchvatnými“ fotografiemi a ilustracemi. Byla to kniha o dějinách Československa a pochopitelně v češtině. Ricardo Lagos tehdy (ani dnes) česky neuměl. V knize si tak moc nepočetl. O to víc na něj ale zapůsobily krásné krajiny, přírodní scenérie a památky. Vždy si říkal, jak to asi musí být nádherná země, když má takovou přírodu a tak dlouhou historii.
Sílí levice v Latinské Americe nebo ne?
Bývalý prezident Ricardo Lagos je vůdčí osobností Socialistické strany Chile a dnes stále vládnoucího bloku Concertación (Shoda). Lze proto očekávat, že nebude chválit předchozí období diktatury generála Pinocheta. Lagos dal v rozhovoru i jasnou odpověď těm, kteří dodnes říkají: Ano, Pinochet sice nechal zabít a zmizet tisíce politických odpůrců, ale alespoň pozdvihl chilskou ekonomiku. Ricardo Lagos řekl: „Ne, to je dojem, který vzniká, protože v roce 1982 došlo k velmi hluboké krizi. Chilský hrubý národní produkt tehdy klesl o 30 procent, a to, co se dělo v následujících letech, bylo spíše znovuoživení, dohnání situace po tom pádu. Ale ve skutečnosti došlo k důležitému růstu s udržením sociální spravedlnosti až po obnovení demokracie v zemi. Podívejte se třeba na to, že mezi roky 1990 až 2007 rostl průměrný příjem na osobu v Chile o 4 procenta, zatímco v celé Latinské Americe to bylo jen 1,1 procenta. A to vyzdvihuje skutečný rychlý růst v Chile, kdy se zároveň začínají uplatňovat sociální politiky, které zajišťují, aby růst byl rovnoměrný pro všechny. A to je myslím to důležité, co neexistovalo dřív.“
„Proč si tedy myslíte, že ve světě vznikl pocit, že Chile se tehdy za Pinocheta stalo v ekonomickém ohledu takovým příkladem pro svět, pro Latinskou Ameriku?“ zeptal jsem se a exprezident odpověděl: „Především proto, že tehdy došlo k jakémusi otvírání chilské ekonomiky. Ale toto otvírání se dělo v souvislosti s podobným hospodářským otvíráním, které se v té době dělo v celém světě. Já nechci nikomu upírat žádné zásluhy, myslím, že bylo velmi důležité zahájit tento proces otvírání ekonomiky, ale jen v ovzduší demokracie se tento proces může plně dokončit. Bez demokracie by Chile nemohlo mít smlouvu o volném obchodu s Evropskou unií, se Spojenými státy, s Koreou, Čínou atd. Chci říci, že v dnešním světě jsou zapotřebí dvě věci: solidní politická demokracie a tržní hospodářství. Já bych dodal ještě třetí součást a tou je sociální politika, abychom zajistili, že hospodářský růst bude ku prospěchu všem společenským sektorům.“
Ricardo Lagos v rozhovoru odhalil i svůj názor na další trend, který se v posledních letech projevuje v celé Latinské Americe: Příklon tamních vlád doleva. A nejde jen o umírněnou levici, která vládne třeba právě v Chile, v Argentině, Brazílii, či Uruguayi, ale i tu radikálnější, jako je vláda Huga Cháveze ve Venezuele, Eva Moralese v Bolívii a další. Chilský exprezident v tom ale nevidí tolik jinde charakterizovaný příklon k levici: „Myslím, že spíše než o příklon k levicovým vládám jde o příklon k vládám, které mohou efektivním způsobem plnit svoji funkci. Jestliže vy jako obyvatel té země vidíte, že země roste, že její ekonomie se stále zlepšuje, ale že sami žijete pořád v té samé chudé čtvrti, že vaše děti chodí stále do té stejné školy, kde chybějí základní potřeby, pomůcky, a když onemocníte, odvezou vás tak nanejvýš na to nejhorší zdravotní středisko, které samo nemá žádné prostředky, to cítíte strašné zklamaní. Takže pak prostřednictvím demokracie usilujete o jinou cestu. K takové změně došlo v Brazílii, když zvolili prezidentem někdejšího odborového předáka Lulu. K takové změně došlo i v Bolívii, když zvolili prezidentem potomka andských indiánů Eva Moralese. Ale to je víc než změna k levici, to je změna k potřebě zaručení, aby hospodářský rozvoj s sebou nesl i rovnoměrnější rozdělování bohatství, více výhod pro všechny. V tomto kontextu je případ venezuelského prezidenta Cháveze jiný. Jiný v tom, že prezident Chávez disponuje daleko většími prostředky, bohatstvím, které pochází z ropy a které mu umožňuje pokročit mnohem rychleji v sociálních programech. V mnoha jiných zemích je třeba nejprve růst a k růstu jsou potřeba investice. Teprve poté, co máme nějaký hospodářský růst, můžeme začít přemýšlet o tom, jak to bohatství spravedlivě rozdělovat mezi lidi. No a to vše si vyžaduje různé politické strategie.“
A co si myslí Lagos o častých názorech znějících z Evropy a ze Spojených států, že Hugo Chávez představuje hrozbu pro Latinskou Ameriku? „Ne, já myslím, že ne. Upřímně myslím, že jde o velmi vyzrálý region a jeho země a obyvatelé si dokáží vybrat různé cesty. Občas se nás zvenku snaží dát všechny do stejného pytle, ale my jsme různí. Proč má Chile dohody o volném obchodu s více zeměmi než jiní? Protože jsme malou zemí a víc se otvíráme světu. Ale pokud máte naopak velký vnitřní trh a velkou manufakturní výrobu jako třeba Brazílie, pak typ jeho obchodních smluv bude jiný, než jsou obchodní smlouvy, které uzavírá Chile. A to nechci říci, že jsou různé politiky, dobré či špatné, a že by Brazílie měla zasahovat do toho, jak se spravuje Chile a Chile zase zasahovat do Brazílie. Proto vždy říkám, že je třeba si dát pozor na taková zevšeobecňování. Ano, občas se říká, že dochází k velkému příklonu různých proudů doleva. Já si myslím, že to tak není. Že každá země má svoji vlastní identitu. Nemyslím, že když vy tady v Evropě zvolíte prezidentem někoho, kdo zastává určitou tendenci, že to ovlivní zbytek Evropy.“
Názor Ricarda Lagose je dalším z mnoha, které kolem současného dění v Latinské Americe zazněly. Ale není to vlastně jen jinak vysvětleno? Připadá mi, že to nijak neodporuje výkladům, o které se například já sám pokouším (viz mnohé z předchozích deníčků). Pro evropské diváky a čtenáře si ale pomáhám i užitím označení levice a pravice. Současně ale vždy upozorňuji, že být levičákem v Latinské Americe nebo socialistou je něco jiného, než jím být v Evropě a než na věc pohlížet hledím ovlivněným komunistickou minulostí.
