Nedávno Alexandr Mitrofanov v Právu napsal: "Když se vytvoří skupina lidí, kteří chtějí říci svůj názor veřejně, slýcháváme otázku: Kdo za nimi ve skutečnosti stojí?" Hájil ve svém článku skupinu veřejně známých občanů, která se podepsala pod výzvu Referendum 2007. Ano, je to tak. Skoro vždycky se v případě občanských iniciativ trapně hledá nějaký hybatel, který odkudsi diriguje a kupuje si nepohodlné názory. Nedomnívám se ovšem, že Erazimem Kohákem či Janem Kačerem, případně Táňou Fišerovou někdo manipuluje. Mají svůj názor. V tomto případě jiný než já, nicméně řečeno dle starého Voltaira: "Nesouhlasím s vámi skoro vášnivě, ale až do roztrhání těla budu hájit vaše právo svoje mínění vyslovit." Podle dřevního furiantství možno dodat: Mějte si svůj názor, já mám zase svůj!
Komu ti lidé vlastně slouží?
Nicméně, abych si přihřál svoji polívčičku: ve stejné kauze mě na tomto portálu obvinila paní Monika Hoření z KSČM, že svým názorem, zcela opačným, než mají výše uvedení signatáři, sloužím zdejší politické elitě. Odhlédněme od toho, že nejsem odpůrcem referenda jako takového, jenom bych pečlivě vážil, kdy je použít. A případ Radar mezi takové situace dle mě nepatří. To už jako bychom referendovali o tom, kolik máme mít tanků. Otázky bezpečnosti by měly být, dle mého soudu, pečlivě odstřiženy od v mnohém velmi vachrlatého práva veřejného mínění rozhodovat.
Vraťme se ale k problému. Podle pana Mitrofanova jsou ti, kteří žádají referendum, označováni jako něčí „nastrčenci“. Podle paní Hoření já, v tomto případě s referendem nesouhlasící, přisluhuji mocenské elitě. A nyní si představme situaci obráceně. U moci je, dejme tomu, levicová politická reprezentace, a ta se chystá referendum o radaru vyhlásit. Signatáři petice Referendum 2007 to podporují. Já ne. Je za Kohákem, Fišerovou a Kačerem nějaký hybatel, spřízněný s okamžitou mocí? Kdo jím je? Že by sama vládní elita, které tyto osobnosti patolízalsky slouží? Kdyby to někdo vyslovil, myslel bych si o něm: „To je, věru, arciblbec!“ A komu bych svým nesouhlasem v takovém punktu přisluhoval já, byli-li by ti momentálně „nahoře“ pro referendum? Že by přímo Georgi Bushovi juniorovi, zdá se mi být poněkud přitažené za vlasy i pro argumentační artilerii českých komunistů.
Ono odpudivé „Komu ten člověk slouží?“ používali bolševičtí propagandisté zejména v 50. letech. Zdůvodňovali touto návodnou a kategorickou otázkou procesy například s Miladou Horákovou, pro niž nejvyšší trest žádaly dopisy i z mateřských škol, ale také o více než dvacet roků později, kdy jejich pokračovatelé organizovali lid k masivním vyjádřením nesouhlasu s Chartou 77, kterou lid ani nečetl a tudíž o ní nic nevěděl. A byl to řečnický dotaz, jenž užíval i Josef Goebbels v některých svých plamenných vystoupeních. Komu tito lidé slouží? No přece Židům! A hned víme, co jsou zač…
Je pozoruhodné, že tato „argumentační“ výzbroj se užívá i dávno po tom, co jsme začali žít ve svobodné zemi. A ještě pozoruhodnější a smutnější je, že na ni stále hodně lidí slyší. Má-li někdo jiný názor než já, musí určitě někomu sloužit nebo za ním někdo musí stát. Pozoruhodná důkazní síla, vskutku! Tento způsob argumentace a ještě víc její obecné přijímání svědčí o zdejší stálé přemíře lokajského kverulantství a nedostatku schopnosti svobodně existovat.
