Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg dostal úctyhodný prostor v britském a rakouském tisku. Příležitost k tomu dala jeho návštěva Velké Británie, ovšem ještě víc fakt, že současná zahraniční politika České republiky dostala naši zemi, spolu s Polskem, do středu pozornosti, kterou vyvolává současné napětí mezi Kremlem a Washingtonem, vzniklé v souvislosti s jednáním české a polské vlády s Bushovou administrativou o umístění základen amerického protiraketového systému v Česku a v Polsku.
Svět podle Zdeňka Velíška (79)
Praha varuje před ambicemi Kremlu
Pod tímto titulkem cituje Financial Times českého ministra zahraničí, z jehož interview uvádí jen vybrané pasáže: "Rusko by rádo dosáhlo stejného postavení (vůči Americe), jaké měl Sovětský svaz. Pak by Washington spolu s Moskvou rozhodovaly o evropských záležitostech. Je mi velmi líto, ale myslíme si, že je to také naše záležitost."
Svým způsobem mi ministr Schwarzenberg tímto výrokem udělal radost, protože už delší dobu všude upozorňuji, že nakonec budeme jen přihlížet tomu, jak se Washington s Moskvou dohodnou (nebo nedohodnou) o něčem, co by ve skutečnosti mělo být především záležitostí svrchovaného rozhodnutí svrchovaného českého státu (ne-li národa). 2. května jsem to napsal i na tomto portálu:
"Z Washingtonu (…)vyšel popud k tomu, aby se Rusku znovu nabídla účast na americkém protiraketovém systému. Kdyby Putin přijal, což ovšem po jeho posledních výrocích vypadá krajně nepravděpodobně, přineslo by to možná spoustě lidí v Evropě úlevu. Ale pár lidí u nás by si nejspíš pomyslelo: vždyť je to z bláta do louže! Pro nás Čechy by to už nebyla účast na americkém systému, ale na americko-ruském systému. Měli bychom ještě zájem? Navíc, za svou ochotu spolupracovat, by Rusové zajisté od Američanů něco chtěli. A když pořád nepokrytě hlásají, že ve střední Evropě mají legitimní zájmy, mohlo by to být něco, co bychom asi nepřivítali. A těžko bychom ex post říkali Američanům, že takhle jsme si to nepředstavovali. Neměla by česká vláda při svém vyjednávání s Washingtonem o umístění radaru na území ČR vzít i tenhle hypotetický vývoj v úvahu?"
O měsíc později jsem k tomu dodal: "Dejme tomu, že Putin řekne ano na americkou výzvu k účasti Ruska na systému protiraketové obrany, který by měl své prvky na našem území. Jednoho dne by to pak mohlo přivést Kreml, ruskou generalitu, ruské zpravodajské služby a konec konců i ruskou veřejnost k formulování nároků, které by Českou republiku asi dost zaskočily. Uvedu jen ty nejméně zneklidňující možnosti: například exkurze ruských vojenských odborníků k prvkům protiraketového systému na našem a polském území, trvalá spolupráce ruských a amerických odborníků přímo na místě, společné manévry v rámci společného protiraketového systému. Dovedu si ovšem představit i nepříjemnější možnosti."
To jsou samozřejmě jen hypotézy, a v tomto druhém úryvku, hypotézy relativně omezeného dosahu. Ale případná dohoda Washingtonu s Kremlem o záměru umístit prvky protiraketového systému na českém (a polském) území, právě tak jako její ztroskotání, tedy „nedohoda”, a následné vyhrocování americko-ruského antagonismu, bude mít na pozici Evropy a na pozici naší země v mezinárodněpolitickém kontextu poněkud zásadnější, dlouhodobý, a vůbec už ne hypotetický dopad.
Můj obvyklý leitmotiv: Evropa
Stručně řečeno, bude-li se skutečně o záležitostech týkajících se Evropy, jako jsou otázky obrany (v daném případě protiraketové), nebo jako je teď aktuálně také osud Kosova, rozhodovat na bipolární úrovni mezi Washingtonem a Moskvou, upadne ještě víc mezinárodní autorita Evropské unie a tím i hodnota našeho členství v Unii, do něhož jsme vkládali celá ta léta od pádu totalitního režimu naději na ukotvení republiky v bezpečném přístavu. (Pro pořádek: Případ Kosova je ovšem přece jen trochu jiný, než případ radaru: střet Moskvy s Washingtonem tu probíhá na půdě RB OSN. Konečné rozhodnutí o Kosovu bude zřejmě, po stránce formální, rozhodnutí RB OSN.)
Už jsem si také přečetl, že Evropané se stávají statisty při rozhodování o věcech, které se týkají především jich samých (Die Presse 20. 7. 2007). Chceme být takovými statisty? Možná nechceme být Evropany. Ale pokud ano, pokud nám záleží na tom, jaký osud bude mít Evropská unie a naše země spolu s ní, měli bychom vzít na vědomí, že Evropská unie, tak jak se vyvíjí od pádu železné opony, je schopna života jen v multilaterálním světě. Antagonistická polarizace, k níž se schyluje mezi Amerikou a Ruskem, hrozí tím, že z Evropy a z naší země udělá brzy pouhé pasivní jablko sváru. Stanou-li se naopak Washington a Moskva partnery, stane se Schwarzenbergova obava z jejich nadvlády nad Evropou dozajista skutečností.
Škoda, že ministr Schwarzenberg nevyslovil svou obavu ve chvíli, kdy Topolánkova vláda činila těsně po svém nástupu, bez zaváhání a také bez potřebné předvídavosti, své patrně nejvážnější zahraničněpolitické rozhodnutí. O to větší význam teď získávají výzvy k tomu, aby se záležitost protiraketových základen dostala z roviny americko-ruských jednání na rovinu multilaterální, tedy na úroveň všech zainteresovaných: NATO (v jeho rámci USA), EU a Ruska.