Měl jsem tu začátkem července prázdninovou návštěvu dvou mladých lidí z Ameriky. Oba už překročili třicítku a oba se zabývají počítači a internetem. On jejich technickou, ona jejich praktickou aplikací. Oba také mluví velmi obstojně česky, jak se to naučili do svých sedmi, respektive osmi let v této zemi, odkud pak z rozhodnutí svých rodičů byli přemístěni za oceán.
Návštěva z Ameriky v dobových souvislostech
Je dosti pochopitelné, že se o tyto dva mladé lidi zajímám, neboť jsou to moje vnoučata. Mluvil jsem tedy s nimi hodně o jejich životech a názorech. Rychle jsem zavrhl myšlenku, kterou se mnozí takto postižení rodiče a prarodiče utěšují, že když tito v cizině žijící potomci mluví česky, tak jsou Čechy. To není, bohužel, pravda, neboť stále platí, že národ je tvořen společenstvím lidí, kteří sdílejí nejen společný jazyk, ale i společné území s jeho historií a kulturou a také mají společnou vůli být národem. V případě mých vnoučat alespoň dvě z těchto podmínek chybějí, hlavně tu vůli být Čechy nemají, protože se považují za Američany. Politiku si zhušťují pouze do hlavních jmen a tak je pro vnuka důležitý Bush a McCain a nikoliv Klaus nebo Topolánek, pro vnučku zase Al Gore či Obama a nikoliv Švejnar nebo Paroubek. Dokonce jsem zjistil, že jména našich politiků jim téměř nic neříkají. A také se velmi podivovali, že naše vztahy s Amerikou jsou teď charakterizovány nějakým radarem, o němž oni neměli ani tušení.
Přesto se v nich obou tady probudila jakási povědomá zjihlost nad tím, že jejich pravlast je prostoupena něčím, po čem v jejich dnešní domovské Arizoně není ani stopy - tedy právě tou staletou historií a kulturou, která se nejvýrazněji manifestuje v pražské architektuře. Zde i můj technicky zaměřený vnuk pronesl s jistou hrdostí větu: „Já jsem si teprve uvědomil, jak je ta Praha krásná.“ Ano, řekl skutečně slovo „krásná“ a zřejmě si dobře uvědomoval „hezká“. Napadlo mě, že jeho dosavadní poznání krásy v místech, kde žije, spočívá převážně ve skutečně nádherné přírodě amerického jihozápadu a pak také v obdivu k motocyklu Harley, jímž z hlavního města Phoenixu za tou přírodou vyjíždí. Historickou architekturu však v Americe vidět téměř není, i když některé pěkné stavby okolo Atlanty ve státě Georgia z doby Scarlett O´Harové už také překročily půldruhého století.
Rozhovory s mými mladými Američany mi do slova a do písmene potvrdily to, co právě ve dnech jejich pražského pobytu napsal britský týdeník The Economist. Totiž že ve Spojených státech vládne nyní značná rozmrzelost, únava z práce a pocit nejistoty v oblasti, která je pro životy všech Američanů rozhodující - to jest v oblasti finanční a bytové. Neboť jejich mysli jsou nabity pojmy dolar, auto, computer, internet a především bydlení, to jest raději dům se zahradou a bazénem než nějaké apartmá. A teď prostě mají poněkud špatnou náladu, neboť nedovedou pochopit, proč už neplatí to, o čem byli tak pevně přesvědčeni, že dolar zůstane vždy dolarem a cena za barel benzinu (oni říkají „gaz“) nepřekročí stovku.
Přitom přiznávají, že ani dnes jim po hmotné stránce téměř nic nechybí. Změnu si víc přeje samozřejmě moje vždy poněkud neurčitě doleva rozevlátá vnučka, a bude proto volit Obamu, kdežto její bratr dost typicky po staroamerikánsku se sklonem k rasismu všechno zlé v Americe přičítá předchozí údajně bezhlavé Clintonově administrativě a představa černého prezidenta v Bílém domě je pro něj přímo úděsná. Bushovu proválečnou politiku schvaluje, ovšem když jsem se ho zeptal, zdali by v duchu této politiky ochotně narukoval do Iráku, tak se mi vysmál - to by přece musel být v armádě, což ho v životě ani nenapadlo.
Vnoučata odejela a průzkumy hlásí, že Obamův náskok nad McCainem stoupl na devět procent. Neúspěšný propagátor radaru v Brdech, ale v amerických poměrech dobře orientovaný Tomáš Klvaňa píše v Lidových novinách, že Obamu bude zřejmě volit i část americké pravice, jednak proto, že tento muž má mimořádné charisma, ale také proto, že si dobře uvědomuje konec americké dominance jakožto jediné skutečné světové velmoci po skončení studené války.
Není to podle Klvani běžná situace, ale Obama jakožto neběžný politik vzbuzuje i u části pravičáků naději, že by si s tím uměl poradit. V té souvislosti stojí za zamyšlení i to, co sdělil český velvyslanec ve Washingtonu Petr Kolář, jinak příznivec vybudování amerického radaru v Čechách. Odvolává se na to, co mu řekl bývalý národněbezpečnostní poradce prezidenta Clintona Antony Lake: „Obama je velmi pragmatický člověk. Bude trvat na tom, aby protiraketový systém prokázal, že je skutečně efektivní a v takovém případě od něj neustoupí. Což si vyžádá další testy a zdokonalování.“ Přidáme-li k tomu i Obamův výrok v Berlíně, že Evropa je pro Spojené státy nejpřirozenějším partnerem, pak by se v případě jeho vítězství mohly i naše zatím příliš emocionální diskuse o radaru dostat do racionálnějších a multilaterálnějších forem.