Pro spravedlnost nutno upřesnit, že se jedná o Severokorejce. Pro ještě zásadnější spravedlnost dodejme, že řeč je vlastně pouze o vůdci Kimovi, synovi někdejšího Kima, chlápka s boulí na krku, cestujícího zásadně vlakem. A samozřejmě o banditech, kteří těmto Kimům slouží nejspíš stejně dědičně jako oni vládnou.
Vítejte, Korejci!
Tedy vítejte, vy vyhrožující válkou! Vítejte ve společnosti, která neustále straší smrtí. Někteří z této party, pravda, víry poněkud jiné než je Kimova čučche, nicméně stejně plni nenávisti, zabíjejí nevinné civily jenom pro pocit, že jakési náboženství, ve jménu Aláhově kdysi šířené Mohamedem, je nejdůležitější na světě, a každý ďaur, který věří, myslí a žije jinak, měl by být sprovozen ze světa. Nebo alespoň po zásluze zotročen.
Jedni jsou tam, druzí jinde, třetí se možná teprve chystají. Všichni říkají, že jejich válka proti nám je svatá. Tak či onak – ideově, věroučně, nacionálně. A při tom všichni ve chvíli, kdy ten náš "jiný”, dle jejich mínění špatný svět, začne stavět zeď, ať už skutečnou nebo pomyslnou, mezi sebou a jimi, začnou křičet cosi o diskriminaci. Proč křičí Severní Korea, že přerušení hospodářských vztahů je unfair? Proč totéž tvrdí teroristické hnutí Hamás o izraelské obranné stěně?
Jsme-li jim nepřáteli, je přece slušným a rozumným řešením situace, necháme-li jeden druhého v jeho světě a budeme se každý starat sami o sebe.
Je to, věru, demagogie, tyto předchozí řádky. Nicméně není stejná demagogie mít jednu nastavenou dlaň a druhou rukou hrozit? Kde je hranice mezi rozumnou dohodou a vydíráním. Zdá se, že tábor, jehož je nyní vyhrožující Severní Korea nedílnou součástí, žije v pocitu, že my, tedy jejich nepřátelé, máme je podporovat v přípravě naší vraždy. Proto skutečně – vítej, milá Kimova Koreo mezi těmi, kdož si myslí, že jsme úplní pitomci. Což, jak to bohužel někdy vypadá, doopravdy jsme!