Česká televize dostává řadu přízvisek. Někdo jí píše, že je milá, jiný klidně osloví: "Ty blbá televize, přestanu si tě vydržovat!“ a ještě se směje, jak je vtipný. Adjektiva jsou to mnohdy daleko peprnější, a byť vydatně obohacují slovník, sotva je použít před dvaadvacátou hodinou. Ale nebrečme, ze všech se lze při troše dobré vůle a dostatku otrlé povahy otřepat.
Profesionální problém
Nicméně jedno označení televize užívat musí a je povinná jeho význam akceptovat. Nevysvlékne se z něj. Médium veřejné služby. Zní to vznešeně, však lehce to zdůvodní každou dobře mířenou facku, jíž nespokojenec na televizní tvář umístí. A jsou, věru, situace, kdy musejí televizní poslové opatrně volit, aby nenarazili na onu veřejnou službu stejně tvrdě jako snílek nebo opilec na veřejné osvětlení.
Právě nyní se do takové situace dostávají sportovní redaktoři. To, že Česká televize bude vysílat kopanou, přijímá většina obecenstva s úlevou. Nebude problém s elementárními omyly, hráči i mužstva budou nazýváni správnými jmény, ofsajd bude ofsajdem, faul faulem a ruka rukou; věřme dokonce, že i nebude poločasových rozhovorů, plných fanouškovství k některým týmům, a předpodělanosti vůči nejrůznějším fotbalovým papalášům, nepochopitelně nabízeným jako kdo ví jak (a hlavně kdo ví proč) vážené celebrity…
Ovšem v souvislosti se všemi omezeními, které Česká televize ze zákona má, s řadou nejrůznějších etických kodexů, někdy skutečně opodstatněných, ale častěji pouze konstruovaných mudrlanty, naléhavě vyvstává otázka, jak se vyrovnat s kopanou, která je nám v posledních letech předkládána. Menu, jež nabídlo například poslední kolo Gambrinus ligy, sotva označit během přímého přenosu některého z inkriminovaných zápasů jinak než oblíbeným slovem známého detektiva a labužníka Nero Wolfa: "Fuj!” Jako pokrm, z něhož se zvedá žaludek. Nicméně důkazy nikde nejsou a v tom fofru, který se na člověka hrne, se těžko skládají argumenty tak, aby nebyly napadnutelné a současně věrně pojmenovávaly to, co se odehrává před očima komentátora a diváků. Přičemž oni svým očím nevěří, neboť sledované je nad lidské chápání. A tvařte se, že na hřišti všechno probíhá normálně a v rámci pravidel fair play, když všichni vidí, že tomu tak není. Profesionál – televizní redaktor – který ví, co a jak v jeho sportu funguje, a současně chce stejně profesionálně dodržet omezení, která ho limitují, je v pasti. Co je vlastně veřejná služba? Dbát úzkostlivě korektnosti nebo říci, že to, co diváci sledují, je nepřijatelné divadlo?
Pokud by Česká televize vysílala poslední ligové fotbalové zápasy a reportéři nazývali věci pravými jmény, což z profese a poslání svého média mají, většinou diváků, nebo alespoň těmi soudnými (zda-li je jich většina? Však věřme tomu, vždyť víra naše nás spasí) byli by dozajista pochváleni. Ale velectěné radní zahltilo by tolik stížností a rozzuřených podnětů od "těch druhých”, že by mohli k fotbalu, o fotbalu a s fotbalem zasedat týden nepřetržitě.
Jestli se poměry v naší kopané nezmění, a v to věří v tuto chvíli jenom Pepek Vyskoč, čeká sportovní redakci České televize složitý úkol: vyrovnat se s tím, že divák vidí v přímém přenosu nesnesitelnou urážlivou komedii, nenalhávat mu, že to je čestný boj, a současně dodržet všechna pravidla, která televizi veřejně služebně svazují. To je úkol zápasu vskutku nadlidského. A nenajde se nikdo, kdo by v něm televizi pustil nějaké body, nebo před ním vzal rozhodčího na ryby.
