Ve své reportérské práci jsem se zajímal o to, jak se v různých evropských zemích řeší problémy, které česká společnost řešit zatím nedokázala. Problém romských komunit mne tedy pochopitelně na reportážních cestách zaměstnával dost často. Nechci tu tvrdit, že jsem nalezl v Evropě zemi, která by měla romskou otázku vyřešenou. Ale přístupy většinové společnosti k ní jsou leckde mnohem ušlechtilejší a také propracovanější, než je tomu u nás. A účast společnosti na aktivitách, směřujících k nápravě nejen diskriminace Romů, ale také k nápravě nedostatků ve stereotypech jejich chování, je nesrovnatelně početnější než u nás.
Anděl strážný a jemu podobní
Se situací francouzských Romů jsem se seznámil ve městě Clermont-Ferrand a jeho okolí těsně před koncem minulého století. V pařížské „S.O.S. Racisme“ mi dali kontakt na JUDr. Moniku Passemardovou. Na místě jsem zjistil, že je to člověk s precisním myšlením právníka a s duší anděla strážného. Romové - nejenom v kraji Auvergne - v ní mají dodnes obrovské zastání; u úřadů si vynutila respekt.
Paní doktorka mi přímo v terénu názorně ukázala, že práce kolem Romů je i ve Francii dost pro celé regimenty právníků, kdyby se jich ovšem s duší anděla tolik vyskytovalo. Zajela s naším štábem na „divoké“ romské tábořiště u města Riom. Několik karavanů, jedna historická maringotka, ohniště, hromada ojetých pneumatik a jiné harampádí. Žádné zařízení, žádná voda, nic. Pro moje oči i pro naši kameru, velmi nuzné podmínky. A hlavně provizorní. Kdykoli je odtud mohli četníci vyhnat. Pro začátek jsem se toho o diskriminaci dozvěděl hodně, a to přímo od Romů. Ten, koho k nim přivede jejich ochránkyně před slepou spravedlností, může všechno natočit a všechno mu řeknou. Tím, co mi řekli, mě přesvědčili o tom, že jak pro ně, tak obecně pro Francii je zažitou věcí, že jakoby kočují. Píšu „jakoby“, protože tendenci k nějakému usazení jsem u mnohých nemohl přehlédnout.
Žádný z francouzských Romů mi neřekl, že by měl potíže se školní docházkou svých dětí. Francouzské školy mají ze zákona povinnost přijmout do svých tříd dítě kohokoli, kdo žije ve Francii. Vzhledem k rasové pestrosti, která je ve francouzských školách běžným jevem, nezdráhají se ani romští rodiče své děti mezi ostatní posílat.
K Romům a k lidem, kteří se v Clermont-Ferrand a v okolních městech snaží odstraňovat rozdíly mezi romskou a většinovou populací, jsem se vrátil před pár měsíci, tedy po deseti letech. U města Riom a pak ještě v horách kolem Puy de Dôme jsem našel tábořiště, která už byla naprosto jiná, než to, na němž mi Dr. Passemardová demonstrovala, proti čemu bojuje ona a její Asociace pro zlepšení života Romů. Byla její předsedkyní. Ta nová tábořiště by klidně snesla název karavan-kemping. Je na nich solidně postaráno o hygienu i další podmínky k životu, jsou tu kuchyňky, přípojky, kanalizace… Postaráno je i o to, aby tábořiště byla udržována v čistotě, jak jsme se přesvědčili. Jen v okolí města Puy de Dôme je už takových relativně komfortních tábořišť třiadvacet! A rozhodně žádné nejeví známky „vybydlení“. Ten termín jsem ve Francii pokaždé musel barvitě popisovat, aby mu rozuměli. O Francii to nevím jistě, ale ve Španělsku, v Madridu, jsem navštívil kurz, ve kterém dobrovolníci učili Romy z nuzných tábořišť bydlet, když měli v úmyslu je přestěhovat do činžovních domů.)
Obdivuhodná práce dobrovolníků
Největším překvapením pro mě při všech mých reportážních cestách za romskou problematikou bylo zjištění, že je romská komunita obklopena pozorností občanských sdružení. Ve Francii péče o komunity na okraji společnosti funguje tak, že ji stát a místní úřady tak trochu ponechávají právě jen občanským sdružením, ale jejich činnost patřičně dotují. Takže jsem - například - na jednom z těch tábořišť zastihl skříňový kamion perfektně a moderně vybavený jako učebna. Patřil sdružení, které se věnovalo integraci Romů do společnosti. Právě probíhal kurz dopravních předpisů, ale ti lidé přijíždějí za Romy i s instruktáží, která je učí mnoha dalším věcem potřebným k životu v současné společnosti.
Jiné občanské sdružení zajíždí z Clermont-Ferrand do okolních romských tábořišť se dvěma ambulantními školičkami (rovněž ve skříňových kamionech), kde učí romské děti předškolního i školního věku všem návykům spojeným se školní docházkou. Vedle toho pracuje s romskými dětmi ještě studentské sdružení AFEV (nikde, ani na internetu nemají tu zkratku rozepsanou! Zřejmě jsou ve Francii dostatečně známí). Vidět je při práci znamená opravit si názor ne na Romy, ale na to, co dokáže občanská společnost. Za rok 2008 se v kraji Auvergne v rámci AFEV věnovalo 479 studentů individuálně 554 dětem s potížemi při získávání učebních návyků. Dvakrát týdně. Dobrovolně, bez nároků na jinou odměnu než jakou může být dítě, které pak chodí pravidelně do školy, nebo matka, která přijde poděkovat.
V této atmosféře vzájemnosti by se násilnostem neonacistických extremistů asi nedařilo. Ve Francii je rasismus, je tam xenofobie. Ale není tam sklon k bestiálním násilnostem, k neurvalému zastrašování menšinových komunit a jejich vytěsňování ze společnosti.
Totéž jsem si ověřil ve Španělsku. V Madridu a v andaluské Seville. Dnes už nezbývá místo na to, abych podrobně vyprávěl o Fundación Secretariado Gitano (Fond cikánského sekretariátu), který se mi na madridském předměstí Vallecas pochlubil perfektně zařízenými dílnami různých řemesel, kde dává nezaměstnané a dospívající romské mládeži příležitost osvojit si řemeslné dovednosti a mít větší šanci k dosažení zaměstnanosti. Nezbylo místo ani na organizaci ACCEDER (doslova přistoupit, vstoupit), která ve španělských městech individuálně asistuje Romům v jejich úsilí o získání práce, případně o její udržení. Disponuje odborníky, kteří vyjednávají s personálními útvary odděleními podniků…. V tomto ohledu je to prostě asociace mladých ombudsmanů.
Možná jste sami poznali, že dnes mi tu nešlo o Romy. Šlo mi o nás, o českou společnost. K těm Francouzům či Španělům, o kterých jsem se tu dnes zmiňoval, jsem musel cítit úctu jako k nositelům civilizace. U nás je jich málo. Asi o hodně méně než hlasatelů nenávisti, z nichž mohou vyrůst hlasatelé „konečného řešení“, když nenarazí na dostatečný odpor.
