Chvilku po mně začali do podniku přicházet místní fanoušci, mnozí v dresech svého týmu. Pár turistů se rázem ocitlo v menšině. Sotva sudí fouknul do píšťalky, aby odstartoval mač, hospoda dýchala jako jeden muž - na přítomné ženy nehledě. Zvednuté hlavy a oči upnuté k obrazovkám; půllitry s pivem se na stolech hledaly jen pohmatu.
Hrálo se v Madridu, fandilo se všude. V „mé“ hospodě pochopitelně Barceloně. První gól, který dali domácí, proto ocenilo jen pár odvážlivců. Katalánští srdcaři je zkontrolovali odměřenými pohledy a s nezkaženou náladou čekali, jak na hřišti odpoví jejich oblíbenci. Ti se vskutku vynasnažili. Zápas skončil 2:6. Sportovní znalci dobře vědí, co to znamená: totální zostuzení Realu, v historii vzájemných zápasů nejvíc gólů nasázených hostujícím týmem. Důvod k radosti, veselí, euforii.
Každou branku doprovázel vedle burácení ze židlí také jeden z číšníků, napasovaný v dresu, když s vlajkou v jedné ruce a klaksonem v druhé oběhl vítězné kolečko mezi stoly. Při pátém gólu se trochu opozdil; s o to větším aplausem se pak setkal. Před obrazovkami se při každé vydařené akci tleskalo. Střídání katalánských hráčů doprovázel uznalý aplaus, jako by snad měl být slyšet až v Madridu. Toho večera snad každý platil rád.
Když jsem pak venku coby příznivec Barcelony dokouřil vítěznou cigaretu, viděl jsem číšníka, kterak s úsměvem vrací vlajku do sousedního obchodu. Asi půjčka za oplátku - majitele mohl potěšit třeba vynikající paellou. Ulice se zaplnily dresy, triumfálními písněmi a houkáním aut. Hloučky šťastných fanoušků se hrdě hlásily ke svým vítězům. A to ještě dlouho po posledním gólu a posledním hvizdu rozhodčího. Každý se radoval po svém, někteří to „uměli“ i sami. Přímo vprostřed Rambly si to štrádoval chlapík, který měl na krku vedle čtyřicítky i týmovou šálu, a prozpěvoval si tak halasně, že překřičel i skupinky, naladěné na stejnou notu.
Ta atmosféra připomínala oslavy po vítězství českých hokejistů na světovém šampionátu. Třeba se taky dočkáme.
