Tak mi to konečně začalo. Vlastně jsem měl úplně jiné plány, chtěli jsme jet s kamarády z dílny na Lužnici, jenže pak mě lidi vykroužkovali až do sněmovny. Ptal jsem se na sekretariátu, jestli tam musím a proč zrovna zvolili mě, ale řekli mi, že to teda musím a že mě lidi vybrali, protože mě vůbec neznají, což je teď největší záruka důvěryhodnosti. A taky se zajímali, jestli už jsem si našel poslaneckou kancelář, že by prý byla jedna volná po tom poslanci, co jsem ho přeskákal na kandidátce a že mi ji rád přenechá, i papíry ve sněmovně vyřídí, protože to má stejně u sebe v baráku. Moc se mi to nezdá, ale prý si zvyknu a ať ze sebe nedělám véčkaře.
Z deníčku poslaneckého nováčka
Ve vlaku do Prahy jsem potkal toho poslance od nás, co ve sněmovně sedí už dvanáct roků. Vypadal hrozně ztrhaně a říkal, že je to tam děsná dřina. Dělá se prý úplně celý týden, od úterý do čtvrtka od devíti do pěti, a v pátek někdy až do dvou. Často má prý co dělat, aby vůbec stihnul letadlo na víkend.
Sněmovnu jsem v Praze našel skoro hned. Kancelář v ní ne. Připomnělo mi to, jak jsem se kdysi v dětství ztratil na Konopišti. Ochranka mě chtěla dvakrát vyvést, prý tu teď pobíhá spousta neznámých zmatených typů, co tvrdí, že jsou poslanci, a kdo se v tom má vyznat. Už se ale začínám orientovat: do jednacího sálu mi to netrvalo ani půl hodiny.
Dostal jsem hlasovací kartu, prý ji nemám ztratit. Vypadá jak do bankomatu, akorát mi k ní nedali PIN. Řekli mi, že mám někdy mačkat tlačítko „ne“, i když jsem pro. A pak prý mám jít k mikrofonu a říct, že se moc omlouvám, že mám na sjetině křížek, a byl jsem přitom pro. Nevím, co to znamená, snad to nebolí, ale prý se to tak občas dělá, když se někdo z kolegů zapomene v bufetu a u mě se prý nebude nikdo moc divit, že jsem takový vlček, když jsem tady nový.
Upřímně jsem se ale vyděsil až při placení v parlamentní jídelně. 35 euro! Naštěstí se ukázalo, že je to v korunách, ale mazáci mě varovali, že takhle levně se tady všude nenajím. Třeba dole U trubek je to minimálně o dvacku dražší. Tak jsem si dal ještě kafe a číšník mi za to přinesl pětikorunu.
Pak jsme přísahali věrnost Němcové, prý to dávali i v televizi. Netrvalo to dlouho a radši jsem slíbil, co po mě chtěli. Kamarádi z klubu mě pak lákali, ať s nimi jdu na chvíli do dolní sněmovny, tak jsem myslel, že jsem v ní právě byl. No nebyl, jak se ukázalo. Zpátky do kanceláře už jsem netrefil vůbec.
Jo, a abych nezapomněl, taky už jsem podepsal platový výměr. Budu brát pětašedesát tisíc hrubého. Čistého to prý dělá asi třiaosmdesát tisíc. Chtěl jsem se na to zeptat Kalouska, ale smál se mi, že jsem ještě ucho a že mi to nemá čas vysvětlovat, protože spěchá na tiskovku o rozpočtové odpovědnosti. Ale nevadí mi to. Myslím, že si tu nakonec zvyknu a bude se mi to líbit.
