Veřejnost dnes v aktuální publicistice očekává spíše náměty peněžní, dopravní či zdravotnické, kdežto témata popisující prostou a neproblematickou krásu vyvolávající v člověku radostné vzrušení jsou považována za okrajová. Své blogy mám vyhrazeny pro svá čistě osobní zamyšlení, takže nemohu odolat, abych se vám nesvěřil s tím, jak nádherně jsem strávil minulý víkend.
Můj minulý víkend
Začalo to už pátečním večerem. Ten jsem strávil v pražském Rudolfinu, kde byl dlouho předem plánovaný koncert k uctění 85. narozeni australsko-americko-britského dirigenta Sira Charlese Mackerrase, který měl orchestr osobně řídit. Bohužel zemřel dříve, než k tomu mohlo dojít, takže v pořadu hudby největších českých skladatelů ho zastoupil jeho dávný přítel Sir John Eliot Gardiner.
Shodou okolností jsem měl lístek na stejné sedadlo, z něhož jsem pár dní před tím sledoval obnovenou premiéru němého filmu o svatém Václavovi z roku 1930. To promítání bylo podmalováno živě hranou původní hudbou Křičkovou a Nedbalovou, která mě – podobně jako celé to retrospektivní show – příliš nenadchla. Jana Machalická v Lidových novinách při jeho hodnocení použila dokonce nejostřejšího kritického rejstříku.
Následující pátek jsem tedy opět viděl plně obsazenou Dvořákovu síň. Narozdíl od minula sice nebyl přítomen ani předseda vlády, ani pražský arcibiskup, podle tisku však přišel ministr kultury Besser, který ovšem nepovažoval za svou povinnost vzdát hold muži, který pro českou kulturu a pro celou naši zemi vykonal tolik, jako málokdo jiný.
Úspěch večera tedy především záležel na dirigentu Gardinerovi. Ten také hned úvodními takty Dvořákovy předehry Karneval nás takřka zdvihl ze židlí neuvěřitelným tempem v perfektním souzvuku České filharmonie a rozbušil naše srdce i vehnal slzy do očí. To pak sice trochu volněji, ale v neustále novém nacházení nápaditosti a krás české hudby pokračovalo po více než dvě hodiny, přerušeno jen osobitými vzpomínkami osob, které Sira Mackerrase dobře poznaly. Vnitřní rozechvění z celého toho večera mi vydrželo až hluboko do noci a byl jsem tentokrát skoro rád, že nemohu usnout.
Probudil jsem se do slunečného sobotního rána. Měl jsem domluveno, že mě moji přátelé vezmou někam do přírody, abych se mohl pokochat podzimně zbarvenými stromy. Chtěl jsem si totiž připomenout jeden z největších zážitků svého života přesně před třinácti lety. Tehdy mě v Praze oslovil muž jménem Viktor Nebeský, který měl ze svého emigrantského bydliště v Montrealu kontakt na české krajanské spolky po celé Kanadě. Nabídl mi, že zorganizuje moje přednáškové turné od Vancouveru až po Ottawu, ovšem s jednou malou výhradou – pořadatelé mi sice poskytnou zdarma noclehy a stravování, ale nezaplatí mi žádný honorář ani značně vysoké náklady na dopravu do Kanady, po Kanadě i z Kanady.
Nejsem si jist, kolik Čechů by do takového dobrodružství investovalo všechny své tehdejší úspory, já jsem však na tu nabídku panu Nebeskému odvážně kývl. Dal jsem si jen jednu podmínku, aby se to turné konalo na podzim, abych viděl onu barevnost kanadské přírody. Dva týdny jsem tam pak po kanadské zemi jezdil od západu k východu a jen jsem žasl nad tou nádherou žlutých a rudých stromů, zejména oněch typických javorů.
Chtěl jsem tedy i letos ještě vidět alespoň tu naši podzimní barevnou paletu. Jeli jsme na Konopiště a do Ladových Hrusic. Byl jsem opět nadšen a můj páteční sluchový zážitek nebyl tím sobotním zrakovým narušen. Ale přece jen trochu, protože zdravé zlato listí někde až příliš často překrývá uschlá hněď svědčící o čemsi nedobrém, co zřejmě našim stromům škodí.
Po návratu domů mi radostnou náladu nezkazilo ani přečtení delší stati ateistického filozofa Tomáše Hříbka v příloze Orientace Lidových novin kritizující nejen některé příliš dogmatické vývody papeže Benedikta XVI. z jeho nedávné cesty po Anglii, ale pozastavující se i nad tím, že náš profesor Tomáš Halík nedávno odvážně připustil pojem Boha jen jako domněnku.
Usnul jsem nad tím mudrováním a vědomím, že je lepší radovat se z velmi konkrétních věcí, jaké jsem v uplynulých dvou dnech prožil a při nichž jsem opět pociťoval dávnou moudrost písničky Voskovce a Wericha, že pro toho, kdo chce žít, je na světě plno krás a z těch krás nebe mít záleží jenom na nás.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Charles Mackerras autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1801/180064.jpg
- Kanadská vlajka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/962/96133.jpg
- Benedikt XVI. v Londýně autor: AP Photo/Matt Dunham, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1957/195663.jpg