Nový ministr životního prostředí Tomáš Chalupa chce vést resort bez dogmat a ideologie. „Jediná ideologie, která je přípustná, je ‚ideologie zdravého rozumu‘,“ vysvětlil v ironicky působící poznámce nový člen vlády. Proč ironicky? Protože slovo „ideologie“ je použito dvojznačně. Ideologie zdravého rozumu, to vědí přece všichni, nemůže být ideologií, uměle a priori konstruovanou pravdou, protože „zdravým rozumem“ je nadán každý z nás (neměl by tedy být problém dojít ke společnému závěru).
Různé cesty rozumu
Chalupa nevědomky oživuje staré descartovské téma, načrtnuté filozofem – považovaným tradičně za zakladatele moderního myšlení – v jeho slavné práci Rozprava o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách. „Zdravý smysl (bon sens) je věc ze všeho na světě nejlépe rozdělená; neboť každý se domnívá tak dobře být jím opatřen, že i ti, jež lze nejtíže uspokojit v jakékoli jiné věci, nikterak nemají ve zvyku toužit po tom, aby ho měli více, než ho mají,“ píše Descartes na začátku spisu a pokračuje. „Schopnost správně uvažovat a rozeznávat pravdivé od klamného, což je vlastně ona schopnost, kterou nazýváme zdravým smyslem neboli rozumem, je od přirozenosti u všech lidí rovná; a dokazuje to dále, že rozličnost našich názorů nepochází z toho, že jedni jsou rozumnější než druzí, nýbrž toliko z toho, že vedeme své myšlenky různými cestami a neuvažujeme o týchž věcech.“
Zdravý smysl je tedy jen základem každé budoucí shody, „neboť nestačí mít zdravý smysl, nýbrž hlavní je správně ho užívat“. Jenže v tom je právě problém. Ani Rozprava o metodě, ani další Descartova díla, třeba Pravidla pro řízení rozumu, nevytvořila stoprocentní návod k používání rozumu – a nepodařilo se to ani Descartovým následovníkům. Novější moderní filozofie dokonce zcela rozložila koncept zdravého smyslu, když se ukázalo, že to, co považujeme za přirozené a samozřejmé, má své nejasné a nesamozřejmé historické kořeny, a tedy že zdravý smysl či rozum není poslední možnou instancí, k níž se můžeme odvolat. Zkrátka a dobře: nejenom že vedeme své myšlenky různými cestami a neuvažujeme o týchž věcech, jak píše Descartes, ale bude to tak vždy; jednoduše proto, že taková je historická podstata světa, který obýváme. Budeme se vždy dohadovat nejen o tom, „kudy“ a „jak“ jít, ale také o tom, „čím“ se to zaobíráme, „co“ uchopujeme a rozhodujeme. A to není nikdy zcela záležitostí rozumu, nýbrž také hodnocení a estetické volby – sám rozum neporadí, zda topit jádrem, či biomasou, zda třídit, či netřídit odpad atd. ‚
Ideologie bez ideologie
„Teorie je často bojovnou kritikou pojmů zdravého rozumu, ale také pokusem ukázat, že to, co zcela samozřejmě považujeme za výsledek působení zdravého rozumu, je ve skutečnosti historickou konstrukcí, zvláště pak teorie, jež se nám zdají být tak přirozené, že už je vůbec nepovažujeme za teorie,“ shrnuje problém americký strukturalista Johnatan Culler. Platí to pochopitelně i pro teorii zdravého rozumu. Řečeno stručně, byť paradoxně: nejdůležitějším úkolem „zdravého rozumu“ je zdravý rozum demytizovat a přetvářet, představovat jej jako neustále nehotový produkt historie.
Rozumu se dobíráme, nikdo jej nemáme
Má-li zdravý smysl zůstat jedinou přijatelnou ideologií, nesmí být chápán jako ideologie, jinak: musí přestat být ideologií, zbožštělým úběžníkem všeho. Pro politika, nejenom pro ministra životního prostředí, to pochopitelně znamená práci navíc. Kromě provozu ministerstva a rozdělování peněz se najednou také musí ptát (a pochybovat), co a pro koho vlastně dělá a čím, jakými hodnotami a jakou logikou se bude řídit.
„Schopnost správně uvažovat a rozeznávat pravdivé od klamného“ je možná opravdu vtělená každému, přivést ji k intelektuálně plodnému životu je však zatraceně tvrdá práce. Žádná ideologie.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
