V posledních letech se stalo už zažitým pravidlem dávat generaci lidí, narozeným v rámci řekněme desetiletí, souhrnné označení. Tak tu máme třeba Husákovy děti nebo Havlovy děti, které v rámci každé skupiny spojuje nejen název, ale i typické vlastnosti, jež jsou jim připisovány. Ale co my, kteří jsme první dny svého života začali psát někdy během 80. let, na Husákovy silné ročníky jsme tedy moc mladí, a na Havlovy první skutečné české kapitalisty zase moc staří? Patříme vůbec někam? Máme něco, co nás spojuje? Síla ročníku to určitě nebude. Ale jedna společná vlastnost by se přeci jen našla: v práci si neváháme říct o nemalé platy a vydělané peníze neinvestujeme do dětí ani rodinného zázemí. Místo toho je velmi rádi promrháváme na cestách do vzdálených krajin, investujeme do jazykového vzdělání, a když náhodou zbude čas, propíjíme je v putykách s kamarády. Jsme zkrátka generace DINKS.
My děti z generace DINKS
Je mi šestadvacet. Mám práci, ve které jsem vcelku spokojená, a abych náhodou nebyla večer doma sama, když sem tam kamarádi zradí, pořídila jsem si před dvěma lety taky manžela. Vždycky, když přijedeme na Moravu domů k rodičům nebo se rozhodneme navštívit starou nemocnou tetu, hned mezi dveřmi začne navštěvovaná „stará“ garda významně pomrkávat a opatrně se ptá, jestli mi může nalít víno, nebo si dám raději vodu. Protože i dva roky po svatbě odpovídám, že bych raději víno, začínám z opatrných otázek zjišťovat, že se rodina obává, zda můj muž nemá třebas po prodělaných spalničkách v dětství problémy s plodností. Odvětím-li, že NEMÁ a já jsem taky úplně V POŘÁDKU, a řeknu, že víno můžu, protože zatím rodinu neplánujeme, obrátí tazatel většinou oči v sloup. Pakliže jde o moji maminku, začne ještě hlasitě spílat: „Já v tvém věku jsem tě už měla a brácha byl na cestě! A podívej se na babičku, ta měla děti ještě dřív! Vzpomeň si, jak jste se s ní nablbli, když jste byli malí. Když budeš ty děti pořád odkládat, budeš jednou stará babička a vnoučata si s tebou nic neužijí!“
Vnoučata – to je fakt teď moje největší starost, odfrknu si v duchu pohrdavě a uklidním se tím, že na mámu po padesátce doléhá pocit vyhoření a chtěla by se zase o někoho starat. Jenže pak si vzpomenu na mladšího bratra, jak na Silvestra neochotně plnil sázku, kterou se mnou v rozjařenosti uzavřel před třemi lety, když jsme s mužem doma oznámili zasnoubení. Tehdy si bratřík myslel, že ji má v kapse: víc jak dva roky po svatbě budu já určitě těhotná anebo ještě líp – bude už okolo pobíhat malý človíček, který mu bude říkat „strejdo“. Svůj velký omyl bratr poznal o silvestrovské půlnoci, když běhal po návsi naší vísky v minus 15 stupních v negližé a řval: „Být to na vás dvou, tak lidstvo úplně vymře!“ To první byla součást sázky, na to druhé přišel sám.
A tak večer sedím doma, popíjím vínko a přemýšlím, čím to je, že se z nás stali DINKOVÉ, kteří netouží po dítěti, přestože už by si ho mohli dovolit. Můžou za to naši rodiče, jež do nás donekonečna vtloukají touhu poznávat dálky, které oni sami vinou železné opony v mládí a nízkých příjmů ve stáří nikdy nepoznají? Inu podíl viny na tom určitě mají. Třeba ten, že každou debatu končí frází: „Ty seš ještě mladá a nerozumíš tomu!“ A tak se chtě nechtě našinec z generace DINKS cítí i s vysokoškolským diplomem v kapse jako prepubertální fracek, který o životě vlastně nic neví.
A tak tu sedím a píšu tohle zamyšlení o dětech z generace DINKS. A doufám, že ho zpeněžím a přesně v duchu naší generace přemýšlím, jak přimět šéfredaktora, aby se tentokrát plácnul přes kapsu víc než posledně.