Do širšího povědomí se u nás existence muslimů v jihovýchodní Evropě dostala v době jugoslávské války, kdy byla část obyvatel Bosny, paradoxně jako jediná, označována nikoli svou národností či občanstvím, nýbrž náboženskou příslušností. Vzpomeňme si, jak zprávy nazývaly bojující strany – Srbové (nebo bosenští Srbové, nikoli pravoslavní křesťané/bosenští křesťané), Chorvaté (nebo bosenští Chorvaté, nikoli bosenští katolíci/křesťané nebo jen katolíci/křesťané) a (většinou jen) muslimové. Islám byl pro nás tou charakteristikou, která lidi vyčlenila z jiného celku, který je nám teoreticky bližší, když si ho představíme jako křesťanský. A nejsme to jen my – Evropa je většinově křesťanská.
Ani dnes to není jiné. Upíráme muslimům právo na velké mešity, bojíme se výrazu „náboženský komplex“ navzdory tomu, že to k islámu patří. Mešita byla odjakživa i kulturním centrem. Když společenské aktivity provozuje křesťanská církev, bereme to jako normální. Přitom jsme si do ústavy dali rovnoprávnost a zákon o menšinách nám ukládá jejich práva ctít.
Na jaře navštívila ČR jedna z bulharských Češek (z vlasti odjela před 46 roky.) Tentokrát zde byla spíše pracovně a nesešla se jen s přáteli a příbuznými. „Překvapilo mě, jak se zde mluví o muslimech. Jako o hrozbě, aniž by se přesně vědělo z čeho (Máme tu pár muslimů a vůbec nejsou problémoví, snad se jich k nám nepřestěhuje více. Cítíte tu předpojatost?) Měla jsem dojem, že se v Česku islám rovná terorismus. Nebo automatické utlačování žen. To tady v Bulharsku člověk vůbec takhle necítí.“
A má pravdu. Bulhaři přitom mají historicky s turecky mluvícími Osmany špatné zkušenosti a těch pět století, po které byli součástí Osmanské říše, považují za nejčernější období své minulosti. S muslimy i Turky ovšem žijí dodnes a Bulharsko má jedno z největších procent muslimů v Evropě. Podle sčítání z loňského roku se tu k islámu hlásí přes 577 tisíc lidí, to je 10 % těch, co uvedli náboženskou příslušnost. Ve skutečnosti je jich více, podle americké zprávy zveřejněné WikiLeaks přes 900 tisíc, tj. 13 % obyvatelstva. Kromě etnických Turků jsou to pomakové (etničtí ne-Turci muslimské víry, např. Bulhaři, Řekové apod.), muslimští cikáni a imigranti z muslimských zemí po roce 1989. Patří k různým muslimským proudům. U starousedlíků se nejedná jen o poturčené zdejší obyvatelstvo, ale i o potomky obyvatel oblasti v dnešním jižním Bulharsku, která byla do roku 1885 pod osmanskou správou jako Východní Rumélie, a také o přistěhovalce v rámci Osmanské říše, kteří tu žijí už po staletí. Existují malé obce, kde muslimské obyvatelstvo tvoří naprostou většinu, i velké, kde je jich přes polovinu nebo aspoň značné procento.
Jako rodiny či jedinci jsou všude a na všech úrovních státní správy a ve všech institucích. Příslušnost k islámu není považována za faktor ovlivňující profesionální preference například při pracovních pohovorech apod. Stejně tak členy Hnutí za práva a svobody, považovaného za „tureckou stranu“, nejsou výhradně muslimové.
Oficiální politika byla k bulharským muslimům po osamostatnění země v roce 1878 nepřátelská déle než století. Konaly se hromadné lokální křty nebo snahy o ně, marginalizování a vyhánění. Nejčerstvější masový konflikt, který vyústil v ozbrojené potyčky, formování muslimských „partyzánských“ skupin a vystěhování stovek tisíc lidí, pamatuje i moje generace.
Tzv. Obrodný proces (Vazroditelen proces) proběhl v 70. a 80. letech 20. století. Vláda Todora Živkova rozhodla, že jsou všichni občané Bulharska tak či onak Bulhaři, proto musejí používat jen bulharštinu, vzdát se muslimských tradic a mít bulharská jména – musí si je vybrat z úředně vypracovaného seznamu a ze dne na den mít nové jméno křestní, patronymum (po otci, u nás známé z ruštiny jako otčestvo) i rodinné příjmení. Samozřejmě nešlo o formalitu a osobní záležitost, ale o důstojnost, víru i identitu. V muslimštějších oblastech se střílelo. Byli ranění i mrtví. Byli „vyvezení“ na turecké hranice. V druhé polovině 80. let ti, co se rozhodli jinak, dostali pasy (do té doby se jezdilo na východ s občankou a přílohou k ní, na západ s pasem, „půjčeným“ od úřadů jen na dobu cesty) a vystěhovali se do Turecka. Z těch let si pamatuji dvě věci. Na gymplu nám jednou vysvětlili, že spolužačka už se nejmenuje Ayše, nýbrž Anna a že k ní máme být ohleduplní, chovat se jakoby nic a nevyptávat se. Později nás z univerzity poslali na brigádu k jedné „turecké“ vesnici – česali jsme jablka, zatímco někteří místní seděli v kavárně na návsi, popíjeli a čekali, že brzy dostanou pasy. Pro svou rodnou zem, jejíž úřady se k nim chovaly jako k cizím, už nechtěli pracovat. Po těch, co už tam nebyli, zbyly na zdech, plotech a vratech nápisy „Svobodu!“, „Jedeme za svobodou!“ Mnozí z nich prodali za babku své domy a vše, co nemohli odvézt, koupili si od křesťanů za nekřesťanské peníze (museli…) auta, přívěsy apod., odjeli a nemínili se nikdy vracet. Když se jich pak část neslavně přece jen vrátila, neměli nic. Přitom byli v Bulharsku doma.
Dočetla jsem se, že přes problémy tohoto rázu jsou bulharští Turci potenciálně nejméně ovlivnitelnou skupinou muslimů v zemi ze strany militantního islámu ze zahraničí, jelikož jsou si nejsilněji vědomi vlastní identity a silné komunity a těší se relativně velké ekonomické stabilitě.
Dnes v Bulharsku uvidíte zcela běžně nedaleko kostelů mešity, můžete navštívit u nás tak obávané „muslimské komplexy“ a slyšet v ulicích turečtinu místních. Turecká jména jsou běžná (mnozí přejmenovaní se ke svým původním vrátili.) Muslimky chodí v šátku i bez něj. Zajímá-li vás to, poznáte živé muslimské tradice. Narazíte na vyhrocenou veřejnou diskusi o tom, zda veřejnoprávní televize má, nebo nemá vysílat zprávy v turečtině. Od politiků uslyšíte jak slova o toleranci, tak slovní napadání kulturní a národnostní. Dozvíte se o místech, kde muslimové a křesťané spolu soupeří, přetlačují se a křivdí si. Povědí vám o nebezpečí propagandy agresivních hnutí islámu zvenčí. Přečtete si nebo se setkáte s národnostní a náboženskou nesnášenlivostí z obou stran. Ale nestřílí se. Neválčí se. Lidé se nebojí vyjít na ulici. Neházejí se zápalné láhve do oken. Obce nežádají policii o zvýšenou přítomnost a zvláštní dohled.
Moc ráda bych definovala jednou větou vztahy mezi křesťany a muslimy v Bulharsku nebo aspoň mezi Bulhary a bulharskými Turky. Přemýšlím o tom od chvíle, kdy jsme se před rokem přestěhovali do Turecka. A nejde mi to. Možná proto, že spolu žijí už po staletí a příliš dlouho na to, aby přemýšleli o tom, co by bylo, kdyby to tak nebylo. Je to součást jejich života. Konflikty tam naštěstí nejsou vždy nábožensky či politicky motivované, i když tak třeba vypadají a někdy i bývají, a nemají tendenci automaticky přerůstat v ozbrojené. V Bulharsku vědí nebo tuší věci, které nejde vtěsnat do několika slov a o kterých v Čechách nemáme i přes dobu plnou informací ani tušení.
