Když jsem před několika lety projížděla německým venkovem, nestačila jsem počítat všechny malé bufety s kebabem nebo turecké restaurace. Jednou to byl Istanbul kebab, jindy Ankara nebo Adana kebab. Jména restaurací napovídala, odkud jeho majitel pochází. Všechny měly společný původ v Turecku. Když se člověk dočte v novinách, že v Německu dnes žije zhruba 3 miliony Turků, sice to působí jako velké číslo, ale ve skutečnosti mu to nic neřekne. Až osobní zkušenost lidem otevírá oči.
Jak jedna smlouva změnila Německo
Teď je to 50 let, kdy Turci houfně začali do Německa přijíždět. Kvůli výročí podepsání vzájemné smlouvy obou států, která umožňovala příjezd prvních tureckých dělníků do německých měst, zavítal do země i turecký prezident Abdullah Gül. V prvním roce platnosti této smlouvy přijelo do Německa za prací přes 7000 Turků. Turecko se tehdy potýkalo s obrovskou nezaměstnaností a byla to jeho vláda, kdo Evropě svou levnou pracovní sílu nabídnul. Příjezd stovek mužů do nové země zachytily i fotoaparáty, turecké historické časopisy jim letos u příležitosti výročí věnují prostor a připomínají příběhy plné nadějí. Smlouva mezi Tureckem a Německem měla původně platit na dva roky, pak se počítalo s tím, že se dělníci, tzv. gastarbeitři vrátí domů. Jenže německé firmy si najednou neuměly svůj provoz bez mladých tureckých rukou představit a smlouva se prodloužila. Turků v Německu přibývalo každým rokem, bylo ale i několik vln, kdy se ve velkém vraceli domů za svými rodinami.
Před několika měsíci jsem o tématu natáčela rozhovor s paní Gülfiye. Její otec pracoval ve Frankfurtu, přijel v první vlně v roce 1960. Když jí bylo pět, přestěhovala se rodina za ním. V Německu chodila do školy, našla si práci a vedla spokojený život. Jenže když jí bylo 19, rozhodli se rodiče vrátit se zpátky. Podle paní Gülfiye rodiče využili toho, že Německo nabízelo kvůli vlastním problémům s nezaměstnaností Turkům finanční bonusy, pokud slíbili, že se nadobro do své země vrátí. Jejich dcera byla tehdy ještě svobodná a turecké tradiční fungování rodiny nedovolilo, aby zůstala sama v Německu. Musela se narozdíl od svých dvou bratrů, kteří s radostí zůstali v Německu, vrátit. Dodnes toho lituje, říkala mi ve slzami v očích. Když se vrátili tehdy v 70. letech do Turecka, byl to podle jejích slov šok. Oproti úhlednému a čistému Německu, nebyly v její vlasti ani asfaltové cesty. A bylo Turecko vůbec její vlastí? Rodina sice mezi sebou mluvila turecky, dodržovaly se tam i turecké tradice a všechny spojovalo i náboženství. Ona sama ale měla přátele hlavně mezi Němci, ráda chodila do školy a později i do práce, tehdy ještě podle ní žádný problém mezi oběma národy nepanoval. Měla kamarády křesťany a nikdo se jí neptal na to, proč je muslimka a jestli chodí do mešity.
Problém Turků v Německu je zajímavou kapitolou i pro Turky žijící v Turecku. Pokud Němci nemají Turky zrovna v lásce, stejně to platí o „německých Turcích“ v Turecku. Pokud se v ulicích tureckého města objeví auto s německou poznávací značkou, Turci jen ohrnou nosem a povzdechnou, no jo Němčouři jsou zase tady. Možná je v jejich tónu závist, že právě oni žijí v lepším světě, v Německu, možná je to pohrdání nad tím, že utekli za lepším a snadnějším životem, a teď při každé návštěvě domoviny dávají najevo svou nadřazenost a lepší finanční postavení. Mladých Turků, kteří se vrací do země svých rodičů, je přitom podle německých statistik stále víc. Chtějí vyzkoušet život mezi Turky, tedy lidmi, za které jsou celý život společností považovaní, i když oni sami se například cítí být více přirozenou součástí německého státu. Podle některých díky svému vzdělání a jazykovým znalostem mohou najít v Turecku více uplatnění a hledají snadnější cesty k úspěšné kariéře.
Mnoho německých politiků by možná uvítalo ještě větší odliv své nejpočetnější menšiny. Už loni přiznali v čele se svou kancléřkou, že problém s multikulturní společností je větší, než si doposud mysleli. Nikdo si před 50 lety nedokázal ani ve snu představit, jak jedna smlouva naprosto změní tvář Německa a potažmo celé západní Evropy.
