Během týdnů, co mi tu vycházely příspěvky o kurdském problému Turecka, se věci vyvíjely dál. Zvýšil se počet obětí, a to na jedné i na druhé straně. Politici různých stran se nemohou domluvit na způsobu boje proti teroristické PKK. Jedni trvají na parlamentní komisi, další by se soustředili na zahraniční zkušenosti při řešení konfliktů tohoto druhu (Británie, Španělsko), třetí (nacionalisté) jakýkoli kompromis nazývají zradou.
Kurdský problém Turecka – co dál?
Na veřejnost se dostala videonahrávka ze srpna letošního roku, na které se deset poslanců za BDP srdečně zdraví a objímá s činiteli PKK. Na jejím základě požádala vláda parlament o zbavení těchto poslanců imunity, aby byli stíháni za podporu teroristické organizace. Prezident naopak tento krok nepovažuje za moudrý s tím, že naruší možnost dalšího dialogu.
Současný šéf PKK Murat Karayılan v odpovědi na výzvu premiéra ke složení zbraní prohlásil, že PKK vzhledem ke složité situaci na Středním východě o ničem takovém neuvažuje („Kdyby nebyli syrští Kurdové ozbrojeni…, byli by dnes ve velmi špatné situaci,“ řekl.)
Dvouměsíční hladovka nejprve několika desítek, pak až stovek vězňů a na konci i některých poslanců za BDP, měla tři požadavky - konec Öcalanovy izolace, při které mu delší dobu nebyl umožněn styk s právníky, legalizaci kurdštiny u soudu a výuku všech předmětů v kurdštině pro kurdské děti. Nakonec byla ukončena až po výzvě samotného Öcalana. Pravděpodobně se tak stalo na poslední chvíli, někteří stávkující byli už v kritickém stavu a úmrtí kohokoliv z nich by možná způsobilo další eskalaci konfliktu.
Přestože předseda vlády svým kategorickým způsobem jednou dokonce prohlásil, že žádná hladovka není a jedná se jen o velkou show, vláda přece jen podnikla kroky k legalizaci kurdštiny při soudních jednáních. Kurdština už zdaleka není ignorována oficiálními institucemi. Státní jazykovědný ústav pracuje na slovníku kurdského kurmanci, který má vyjít v příštím roce.
10. října vyšla pravidelná zpráva Evropské komise o Turecku. Ocenila přípravu nové ústavy, která může přispět k řešení konfliktu, zohlední-li menšinová práva. Kritizuje však i nadále používání vágní definice terorismu zakotvené v tureckém zákonodárství k plošným zásahům, což vede k nedodržování práva na svobodu a bezpečí, na spravedlivý soud, na svobodné vyjadřování a sdružování. Označila řešení kurdského problému za klíčovou zkoušku pro tureckou demokracii.
Co bude dál? To ukážou příští měsíce, příští roky. Teď je však vhodná doba, aby se vláda, která v čele s AKP už projevila dobrou vůli, aktivněji věnovala řešení menšinových práv v legislativě, začala konstruktivně jednat s legálními zástupci kurdské menšiny a aktivně informovala tureckou veřejnost o potřebě a možnostech řešení, o zahraničních zkušenostech a modelech multietnických společností, o opodstatnění reforem zacílených na rovnoprávné postavení Kurdů/menšin apod.
Většinové populaci je třeba účinně vysvětlovat, že převažující část kurdského hnutí nemá za cíl konfrontaci ani oddělení od státu, nýbrž zrovnoprávnění ke spokojenosti všech včetně práva na vzdělání v mateřštině (mluví jí miliony občanů Turecka), změn diskriminačních zákonů a na nich založené politiky, větší decentralizace moci v zemi, kde většina provincií má stejné zájmy. Také je potřeba změnit volební zákon, určující hranici 10 % volebních hlasů pro vstup do parlamentu, nad kterou se právě kurdské politické subjekty většinou nedostanou.
Do příštích prezidentských voleb je poměrně daleko, je tedy čas uvést vše do pohybu směrem k pozitivním výsledkům beze strachu z případného dlouhodobého poklesu preferencí. Potenciál k tomu je. Jedinečné možnosti na léta dopředu poskytuje probíhající práce na změnách turecké ústavy. Kromě toho je tu silná osobnost premiéra Erdogana, který by měl rád rozhodující hlas v regionu a u kterého se předpokládá, že bude v roce 2014 kandidovat na prezidenta. Vyřešení největšího vnitropolitického problému by mu přidalo na důvěryhodnosti a síle, zejména v jinak dnes dost nestabilním regionu. Turecko zde má celkem stabilní pozici, udržuje dobré vztahy s vůdci iráckých Kurdů a Sýrie ani Írán se s ním do otevřených konfliktů pouštět zjevně nechtějí. Jako předseda vlády má Erdogan prostředky i moc, jako případný prezident by mohl pak věci posunout ještě dál, protože od příštích voleb začne v Turecku fungovat prezidentský systém. Kromě toho zde existuje společenská potřeba dohody s kurdskou stranou. Lidé jsou již unaveni vleklým konfliktem a drceni zprávami o dalších a dalších obětech. Je třeba také zapracovat na zvýšení důvěry kurdské veřejnosti v dobrou vůli a akceschopnost vlády ohledně menšinových problémů.
Teprve po vyřešení těchto otázek a za takto vzniklé nové situace a nových podmínek lze přistoupit k jednáním o odzbrojení PKK. Jednoduché to jistě není, ale možné ano.
