V Moskvě u konzervativců, ale částečně i v oficiálních kruzích, vzbuzují značnou nelibost názory profesora Andreje Zubova, jehož skvělá dvoudílná kniha „Historie Ruska – XX. století“ – je už překládána v řadě zemí a máme se jí brzy dožít také u nás. (Ohlasy na tento sborník znamenitého kolektivu historika A. Zubova přicházejí na elektronickou adresu – rusiaxx@gmail.com).
Profesor Zubov se vyjádřil k novým trendům v Rusku po nedávných volbách, které měly řadu rovin. Od místních, oblastních až po vrcholné. Kdo nemá Rusko příliš v lásce, nešetřil kritikou nad výsledky. Hlavně nad tím, že „Kreml“ má stále moc dost pevně v rukou. Vždyť letos v létě, zvláště v elektronických médiích uvnitř Ruska, se objevily hory analýz dospívajících k závěru, že vláda musí padnout – a že stačí „zapískat na Bolotném náměstí“, aby se objevily proudy demonstrantů, které si dokáží vynutit změnu režimu.
Pravda je ale jiná. Lze skoro bez výhrad souhlasit s Andrejem Zubovem, že ruská společenská atmosféra se silně pragmatizuje. Jde o postupně sílící občanské aktivity, které si začínají vynucovat kontrolu nad tím, co dělají místní orgány moci v oblastech, které jsou pro běžné občany nejdůležitější. To jsou otázky bytové výstavby, fungování infrastruktury měst, zdravotnictví a školství atd.
Odnaučit papaláše aroganci není snadné nikde ve světě. Proto nelze neocenit stále častější zprávy o pádu korupčních politiků od Kaliningradu po Vladivostok. Místní tisk v oblastech už není tak krotký jako ještě před deseti lety. Zajímavé je, že se naučil opírat o internetové sociální sítě, které se staly významnou hybnou silou s mnoha organizačními prvky – hlavně v Petrohradě, Moskvě a ve velkých sibiřských městech.
Zato demonstrace k 7. listopadu (třeba v Jekatěrinburgu, Omsku, Murmansku), nárokující si stará komunistická hesla (typograficky dobře tištěná na transparentech), byla spíše k pobavení střední a mladší generace. Pokud Gennadij Zjuganov, šéf komunistů, programově vyhlásil znovu, že je nutné obnovit Sovětský svaz, je to – podle sociologa Smirnova – jako hlásat ze čtvrtohor návrat k třetihorám.
V minulých týdnech ruský Dálný východ zažil přírodní katastrofu. Mohutný veletok Amur, který se vylil z břehů, projevil strašnou sílu. Desítky tisíc lidí v řadě měst a městeček přišly o střechu nad hlavou. Ale boj o záchranu lidí i majetku bylo možné sledovat v přímém televizním vysílání.
Vzpomněl jsem si, jak kdysi v SSSR nastalo zemětřesení, které postihlo hlavní město Turkménie. V celém Ašchabádu zbyly jen dvě budovy – místní elektrárna a silo ústředního výboru Komunistické strany. Jinak to bylo město mrtvých. Mluvit se o tom nesmělo. Nikdo občanům největšího státu světa nemínil (či nesměl) vysvětlit důvod, proč ze soutěže Všesovětské fotbalové ligy náhle zmizel ašchabádský fotbalový tým. Zprávy o přírodních katastrofách byly tabu jako vše „negativní“. Nyní „průšvihové“ události jsou mezi těmi hlavními a mobilizují kritické společenské síly, které už nelze umlčet. Samozřejmě, že je to trend, který se „tam nahoře“ nemusí líbit a taky se nelíbí. Ale nelze se mu vyhnout.
Zvlášť bolavým problémem je „postsovětská imigrace“. Z Kavkazu a ze Střední Asie přijíždějí do Ruska, hlavně do velkých středisek (Moskva a Petrohrad jsou na prvním místě, ale oblasti Uralu a Sibiře se to týká stejně) desetitisíce těch, kteří hledají práci a obživu. S nimi se společně hrnou na sever, krytí v davu, obchodníci s drogami, zbraněmi a výbušninami, zlatem a drahými kameny (ne vždy pravými). Zároveň tedy i fanatici a náboženští radikálové, kteří chtějí situace využít. Trvalo dlouho, než ruská policie zjistila rafinované úkryty pro balíky drog, které obden vozily do Moskvy vlaky ze Střední Asie, z Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu a které při cestě přes Kazachstán tamní kontrola odhalit nedokázala nebo odhalit prostě nechtěla.
To se Rusku málo zamlouvá. Nejen oficiálnímu, ale i ruské veřejnosti. „Ti z Jihu“, kteří žijí v Rusku, jsou zásadně dvojí. První jsou až pohádkově bohatí a druzí jen živoří. Ale velká část Rusů je nemá ráda stejně. Dívá se na ně jako na „parazity nové doby“. A ti radikálnější ochotně berou na sebe roli pogromistických „rowdies“. Svět XXI. století zplodil dobrou půdu pro krvavé hrátky mnoha skupin a i celých organizací. V Rusku se tomu čelí těžko proto, že morálka vzkříšená v podobě zápovědí pravoslaví na to ani zdaleka nestačí. A tam, kde se najde velmi charismatický pop (viz v Irkutsku, Tversku či v Rostovu), se na služebníka božího najde i dobrý snajpr. Rusko není izolováno od světa. Všechny národnostní a náboženské výbuchy ve světě jsou tu sledovány zcela stejně jako v Evropě – a v tisku se jim věnuje ještě víc pozornosti než obdobným excesům na Západě.
Pro mnohonárodnostní Rusko tu silně funguje „rezonanční efekt“. Čím blíž k Rusku, tím víc to irituje. Třeba předminulý týden vyděsily Ukrajinu na Krymu demonstrace Krymských Tatarů s hesly o samostatnosti. Sny některých pohlavárů Krymských Tatarů o Krymské Islámské Republice jsou podporovány ze Saudské Arábie i od jiných arabských kruhů. Pokud velmi jiskří vztahy mezi Moskvou a Kyjevem (teď hlavně při přetahování se o Ukrajinu mezi EU a Ruskem), pak islámská hrozba na Krymu rozčiluje vládu v Kyjevě i v Moskvě stejně.
Úsilí čínské vlády zkrotit stále nespokojenější mohamedány v Sinkiangu (v té obrovské oblasti čínského severozápadu, na který si ještě i ve čtyřicátých letech brousil zuby sám Stalin), je pozorně sledováno jak v moskevském Kremlu, tak na Sibiři a Dálném východě. Vzdorovitost vůči centrálním autoritám je sympatická i tamním Buddhistům a mnohým sektám. Do této oblasti hluboké vnitřní Asie v posledních letech vtrhlo doslova investorské cunami. Cunami zahraničních společností, těžících zatím jen malou část obrovského přírodního bohatství – od uranu přes zlato, stříbro, wolfram až po vzácné zeminy. Jsou tu projekty japonské, kanadské, americké, francouzské, jihokorejské a samozřejmě velmi rozmáchlé projekty čínské.
Ovšemže podnikatelské prostředí je jiné, než jaké dosud znal západní svět. Je nutné se přizpůsobit, což zahraniční investoři bez morálních skrupulí ochotně chápou – rádi „pustí chlup“. V souvislosti s tím se rodí nové klany a mafiáni, s nimi i situace, která po čase vyvolá imigrační vlnu. Třeba jako v případě Kyrgyzstánu, kde vysoko v horách kanadská společnost s obrovskými zisky těží zlato v oblasti, odkud pak odešly stovky domorodců – právě těch, kteří pak přišli za prací do Novgorodu a kde dochází k bitkám na nože s místními. Než nože bodnou, jsou slyšet argumenty: „Co tu chcete, když jste po roce 1991 vyhlašovali nezávislost? Vraťte se zas domů sklízet svůj opiový mák!“
A demonstrace občas pogromisticky končící – to je na nejeden románový námět.