Český zvukař Viktor Prášil přivezl před pár dny britskou filmovou cenu a brzy se vypraví do Los Angeles na vyhlašování Oscarů. Úspěch si spolu se svými německými kolegy vysloužil za práci na válečném dramatu Na západní frontě klid. Na natáčení, při němž zodpovídal za nahrávání zvuku na place, vzpomíná jako na jedno z nejtěžších, ale zároveň zatím nejlepší ve své kariéře.
V kostymérně nás neměli rádi, vzpomíná český zvukař na natáčení filmu nominovaného na Oscara
10 minut
Rozhovor s Viktorem Prášilem
Cen BAFTA vysbírala adaptace Remarquova románu sedm, včetně té za nejlepší film. Pro cenu v podobě bronzové masky udílené za nejlepší zvuk si Prášil došel ještě se třemi německými kolegy (Lars Ginzel, Frank Kruse a Markus Stemler). Základem úspěchu je podle něho nejen dobrá práce všech zvukařských složek, ale klapnout musí celý film, protože jde o komplexní dílo.
„Dobrý zvuk nebude třeba bez dobrého střihu. Zvuk je týmová práce, takže je to i velká zásluha mých německých kolegů, jak oni pak přistoupili ke zpracování, a obrovská zásluha režiséra Edwarda Bergera, který nám pomáhal na place i v postprodukci,“ ocenil.
Snímek se natáčel částečně v Česku. Přes českou produkci se Prášil do štábu dostal, i když takové příležitosti nemusí být pravidlem, někdy si zahraniční filmaři vozí vlastní týmy. Při natáčení zodpovídal za nahrávání veškerého zvuku na place.
Dialogy i dech
„Naším úkolem je nahrát všechno, co se děje při samotném natáčení. Ať už jsou to veškeré dialogy, nebo hlasové projevy herců, jako dech, který vás na bitevním poli vtahuje do pocitů vojáků. Zároveň (je třeba) natočit všechna ta dobová auta, která je jinak potom těžké sehnat, protože jsou půjčená jen na ten film a pak se rozváží zpátky po Německu a Čechách. I natočit velké scény s komparzem. Aby bylo co nejvíce použitelného materiálu pro postprodukci, aby to nemuseli znovu nahrávat,“ přibližuje Prášil práci placových zvukařů.
Práce na historickém snímku má své zvláštnosti, navíc když se téměř celý děj odehrává v blátě bitevního pole a v prachu zákopů. Zkušenosti Prášil čerpal od zvukařského mistra Stuarta Wilsona, který vyhrál Oscara za drama 1917 odehrávající se také na frontě první světové války. Při přípravách s ním Prášil naposlouchal spoustu podcastů a rozhovorů.
„Každý herec dostal aspoň dva mikroporty, jeden do kostýmu, druhý do helmy,“ popisuje. Záměry kostýmních návrhů nejdou vždycky dohromady s potřebami zvukařů.
„Zjistili jsme, že boty hlavních herců i komparzu mají na podrážkách kovové hroty, aby neklouzaly. Snažili jsme se vystříhat gumové podrážky a potom jim to všem na boty před natáčením nastřelit taktovací pistolí. Za to nás moc neměli rádi v kostymérně, ale nešlo to jinak,“ uvádí Prášil příklad.
Přibude Oscar a Český lev?
Cenou BAFTA pro něj sezona ocenění nekončí. Je možné, že k bronzové masce přidá 13. března ještě zlatou sošku Oscara, na nějž je za drama Na západní frontě klid také nominován. „Nechci nic zakřiknout, takže o tom nepřemýšlím. Chceme si to tam jet užít, stejně jako jsme jeli do Londýna,“ podotýká.
Na pozornost prý není zvyklý a při vyhlašování vítězů Českého lva se vždy potýkal s velkou nervozitou. Nervózní pocity mu případně akademici dopřejí i letos, protože může tuzemskou filmovou cenu vyhrát za zvuk k dalšímu historickému snímku – Janu Žižkovi. Ani tentokrát nebude na pódiu ale stát sám, nominaci sdílí s Martinem Jílkem a Peterem Hilčanským.
