Ve čtvrtek, ve věku 89 let, zemřela filmová publicistka Eva Zaoralová. Spojena je především s filmovým festivalem v Karlových Varech, dnes prestižní tuzemskou přehlídku pomohla budovat a vést od porevolučních začátků.
Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech začínal po válce jako první mezinárodní filmová přehlídka v Evropě. Dramaturgii festivalu ale do značné míry ovlivnil politický režim a po sametové revoluci bezradnost. V roce 1994 se Eva Zaoralová společně s Jiřím Bartoškou zapojila do úsilí o obnovení prestiže této filmové události.
„Lákalo mě to, protože konečně jsem mohla začít dělat něco podle svého výběru, nikoho tak dalece neposlouchat. Pomalu jsem se to učila, vůbec jsem nevěděla, jak se filmy shání nebo jak se vybírají,“ popisovala Eva Zaoralová první zkušenosti ve vedení festivalu.
„Dobře odvedená práce“
Nový tým odmítal přehlídku přestěhovat do hlavního města a také prosadil, aby se festival kategorie A (stejné zařazení mají například Cannes, Benátky či Berlinale) konal každoročně. Do konce osmdesátých let totiž bylo zvykem, že se konání střídalo ob rok s přehlídkou v Moskvě. A s prestiží se začaly vracet i filmové hvězdy.
„Já jsem o Evě věděl, že je filmová teoretička, a ona o mně věděla asi jenom tolik, že točím filmy, na které ona moc nechodí,“ vzpomínal na začátky nové éry přehlídky Bartoška. Eva Zaoralová se stala uměleckou ředitelkou, vliv na podobu programu měla i po odchodu do „penze“, od roku 2011 totiž nadále působila jako umělecká poradkyně festivalu.
Ve funkci ji vystřídal Karel Och, který o své předchůdkyni u příležitosti udělení ceny od ministerstva kultury řekl: „Na vystižení její kariéry se nejlépe hodí citát mého oblíbeného italského režiséra Elia Petriho, že to jediné, co skutečně přetrvá veškeré režimy a veškeré okolnosti, je dobře odvedená práce.“
Fellinimu psala, Antonionimu tlumočila
K filmu se prý Eva Zaoralová dostala trošku bokem. Studovala totiž jazyky, ale už na vysoké škole chodila se studentem filmové fakulty Ivo Hepnarem (pozdji se stal jejím manželem), díky němuž navštěvovala projekce snímků, které se v kinech nepromítaly. Tak začala její láska k italskému neorealismu, k dílům Roberta Rosseliniho, Luchina Viscontiho a později i Felliniho a Antonioniho tvorbě.
Pokud by jí po smrti měli promítat film o jejím životě, za režiséra by si prý vybrala právě Felliniho, fabulovala v roce 2003 v pořadu Na plovárně. Italskému filmaři dokonce kdysi po zhlédnutí dramatu Silnice napsala dopis. Odepsal jí: „Milá slečno, potěšilo mě to, až přijedete do Říma, tak se ozvěte. Nikdy jsem to ale neudělala,“ litovala. Přeložila ale třeba životopis, který o Federicu Fellinim napsal Tullio Kezich.
Dalšímu svému oblíbenému režisérovi – Michelangelu Antonionimu – tlumočila, když v polovině šedesátých let přijel do Prahy. Později přiznala, že setkání s ním přispělo k tomu, proč nenašla odvahu osobně vyhledat Felliniho. „Antonioni se mi jako člověk jevil podstatně odlišný od toho, co jsem si vysnila,“ prozradila o setkání s jedním ze svých idolů v pořadu Krásný ztráty.
Jako filmová kritička a publicistka se zasloužila o popularizaci především právě italské a francouzské filmové tvorby. Knižně či časopisecky vyšly desítky jejích překladů z francouzštiny a italštiny, autorských článků a publikací. Od roku 1968 pracovala v odborném filmovém časopisu Film a doba, na jehož vydávání se podílela i po revoluci. Několik let přednášela filmovou historii na pražské FAMU.
Všechno už tady bylo?
Evu Zaoralovou podle jejích slov příliš neoslovovaly tituly, jejichž smyslem je jen „třeskutá zábava“. Za svůj život zhlédla stovky snímků, mimo jiné jako porotkyně mnoha festivalů, včetně těch nejprestižnějších. „Máte pocit, že už tady všechno bylo. Člověk nakonec ocení už jen ten film, kterým je překvapen,“ přiznala v pořadu Na plovárně.
V rozhovoru mluvila také o tom, jestli může kritik rozumět mladším generacím filmařů: „Například Trainspotting pro mě není takovým zážitkem, na druhou stranu, kdybych se poddávala pocitu, že tohle už pro mě není, tak bych nemohla dělat tu práci, kterou dělám. Snažím se naslouchat tomu, co říkají mladí, a poněvadž mám hodně mladých spolupracovníků, tak to není problém.“
Ambici točit filmy nebo v nich hrát ale prý sama nikdy neměla. „Uvědomuju si, jak je to těžké. Mně stačí se na filmy dívat a moci je posuzovat. Jsem ráda, když názor, který mám já, mají i jiní lidé, jejichž úsudku si vážím, a někdy jsem zklamaná, když to jde vedle, což se samozřejmě také člověku stane,“ uvedla.
Ocenili ji v Česku i v Cannes
Ve svém oboru byla mezinárodně respektovaná, o čemž svědčí mimo jiné plaketa z festivalu v Cannes za dlouholetou žurnalistickou činnost. Francouzská vláda Zaoralové udělila vyznamenání Rytíř Řádu umění a literatury, obdržela taktéž medaili českého ministerstva kultury za zásluhy o kulturu.
Cenou za umělecký přínos na ni pamatoval před lety i karlovarský filmový festival a letos získala Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii.
