Nedělejte ze mě blázna, žádal Zdeněk Adamec. Rakouský nobelista debatuje nad jeho sebeupálením

Případ mladého muže, který se v roce 2003 upálil na Václavském náměstí, inspiroval hru nobelisty Petera Handkeho. Jak první z českých scén inscenaci podle textu rakouského dramatika připravilo pražské Divadlo Na zábradlí. Vychází v ní i z kontroverzí spojených s autorem. Inscenace je rozdělena do dvou částí, které se hrají na dvou různých místech.

Video Události v kultuře
video

Divadlo Na zábradlí uvádí Handkeho hru Zdeněk Adamec

Student Zdeněk Adamec se 6. března 2003 polil benzinem a zapálil. Učinil tak na Václavském náměstí, nedaleko místa, kde se ke stejnému činu odhodlal v roce 1969 Jan Palach. Navzdory rychlému zásahu kolemjdoucích a zdravotníků se ho nepodařilo zachránit.

Smutný ztroskotanec?

Po vzoru Palacha, jehož k osudu živé pochodně vedla snaha vyburcovat Čechoslováky po okupaci, svůj psaný odkaz nazval Pochodeň 2003. Označil se za „oběť takzvaného demokratického systému“, v němž rozhodují peníze a moc. Na třech stránkách svůj čin zdůvodnil jako upozornění na ekologické i společenské problémy a jako protest proti soudobému politickému dění, válkám, násilí či lidské ignoranci.

Z dopisu na rozloučenou ale podle policie také vyplynulo, že Zdeněk Adamec řešil osobní problémy. Policisté mladíka stíhali pro podněcování k trestným činům. Věnoval své internetové stránky takzvaným darkerům, kteří přerušují dodávky elektřiny úmyslnými zkraty vysokého napětí.

„Zdeněk se katapultoval ze světa, aby protestoval proti světu,“ napsal Peter Handke v románu Zlodějka ovoce, kde se postavou českého mladíka poprvé zabýval. Vydal se i do Humpolce (odkud student do Prahy přijel), aby rozklíčoval Adamcův osudný příběh. Handke svého hrdinu nevnímá jako smutného ztroskotance. Naopak důrazně připomíná poslední větu z jeho dopisu na rozloučenou: Hlavně ze mě nedělejte blázna.

O co tady vlastně jde?

Hru, do jejíhož názvu si Handke vypůjčil celé studentovo jméno, uvedl loni v premiéře Salcburský festival. Recenze byly rozpačité, zejména vůči pojetí režisérky Friederika Hellerové. Podle deníku Kleine Zeitung pro Handkeho „platné argumenty o zoufalství světa“ našla jen „vágní obrazy“. Deník Kurier zase hru označil za příliš dlouhou pro salcburský festival.

Režisérka podle listu udělala chybu zejména tím, že se snažila zdůraznit naléhavost tématu hry její „pomalostí“, i když by ji šlo odehrát během hodiny. „Poutavé téma“ se tak ztratilo v „eseji přestrojenou za divadelní hru“.

„I přes živou hudbu nemělo představení drive,“ mínil server Vorarlberger Online. „Člověk si během těch téměř dvou hodin znovu a znovu kladl otázku: o co tady vlastně jde?“ komentovala premiéru rakouská tisková agentura APA.

České premiéry se ujal Dušan D. Pařízek, jemuž se podařilo etablovat se na německojazyčných scénách. V Česku se zasloužil první uvedení děl Wernera Schwaba, Elfriede Jelinekové, Thomase Bernharda či právě Handkeho. Na tuzemská prkna se vrací po šesti letech.

Výsledek žádný, ale intelektuálních debat řada

Do češtiny Zdeňka Adamce přeložil ředitel Divadla Na zábradlí Petr Štědroň. Handkeho kus nepovažuje za hru o pravdě či morálce, tragédii mladého člověka předává podle něho zdánlivě nezúčastněně a bez patosu, přitom chytře a citlivě. „Handke nedochází k žádném výsledku, proč k tomu došlo,“ upozorňuje, „ale nabízí celou řadu intelektuálních debat, jak je možné, že se něco takového stane a co to znamená v naší společnosti.“

„Handke se pouští i do těch nejtemnějších koutů svých inspirací, nevyhýbá se třeba i ironii, třeba i zesměšnění, ani ale velkým citům, velkému sentimentu. Prostě nechce nechat vůbec nic, zkoumá všechno,“ dodává herec Martin Pechlát. Hra Zdeněk Adamec vyžaduje jisté soustředění od herců i diváků. „Je to pro Handkeho typické chrlení textu a pak už je naším úkolem, abychom z toho udělali dialogy a situace,“ potvrzuje Stanislav Majer.

Obsazení ještě doplňuje Jiří Černý a bulharsko-německý herec Samuel Finzi. Žádný z nich není titulní postavou, ale podle tvůrců společně vyprávějí příběh zakřiknutého mladíka na pozadí filozofických myšlenek o kapitalistickém světě a jeho řádu.

Dědic Goetheho obdivuje Slobodana Miloševiče

Děje se tak ve dvou částech. Zatímco na jevišti, ale i třeba ve foyer Divadla Na zábradlí diváci sledují Zdeňka Adamce, v Betlémské kapli, případně kostele sv. Anny se Pařízek rozhodl inscenovat Handkeho text Sebeobviňování. Slova, která autor napsal na konci šedesátých let, vztahuje český režisér k jeho kontroverzním politickým postojům.

Handke totiž v devadesátých letech patřil k téměř nekritickým podporovatelům bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiče, jenž byl u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii souzen pro genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Jedněmi je za to kritizován, jiní na Handkeho minulosti neshledávají nic tak špatného. Nejednoznačně proto bylo přijato i rozhodnutí udělit Handkemu Nobelovu cenu za literaturu. Švédská akademie ho označila za „dědice Goetheho“.

„Snažíme se nahlídnout, že pohnutky umělce se nedají vždycky jednoduše odsoudit, že věci mají vždycky dva póly a že je potřeba se snažit to nahlídnout nějak hlouběji, než si jenom udělat názor: my a oni, dobro a zlo,“ podotýká k této části Jiří Černý.

Hra Zdeněk Adamec vyšla v českém překladu už na jaře také tiskem – dokonce dříve než v němčině. Do souboru tří Handkeho textů z různých období jeho tvorby se dostaly ještě Podzimní blues a také Nebe nad Berlínem. S režisérem Wimem Windersem (a Richardem Reitingerem) napsal Handke k tomuto už klasickému filmu scénář.