Spisovatel Jaroslav Rudiš má rád propojenost Evropy, kterou vnímá i při svých cestách vlakem. Společné dějiny a železnice se prolínají rovněž jeho prvním německy psaným románem Winterbergova poslední cesta. Po ocenění v Německu kniha v polovině října vychází i v českém překladu. „S minulostí se musíme pořád potkávat,“ říká Rudiš. Román představil v Interview ČT24.
Dějiny jsou v nás přítomné, ať chceme, nebo ne, obává se Jaroslav Rudiš
29 minut
Jaroslav Rudiš v Interview ČT24: Dějiny jsou v nás přítomné
„Všechno souvisí s kolejemi, všechny historky a nakonec i celá historie, ať chceme, nebo ne,“ poznamenává hrdina nejnovějšího Rudišova románu.
„Když jedete vlakem, otevírá se vám střední Evropa i její dějiny, příběhy. Vidíte je z okna vlaku, vidíte tu krásnou krajinu, malebné vyhlídky. Ale zároveň jedete i kolem bojišť a koncentračních táborů a vnímáte i tu tragédii střední Evropy,“ popisuje spisovatel, který už roky pendluje mezi rodnou Lomnicí nad Popelkou a Berlínem.
Podle skutečného vyprávění
Přiznává, že na trati poslouchá, o čem jeho spolucestující mluví. Mnohé jeho postavy mají ostatně skutečné předobrazy, včetně Winterberga z románové novinky.
„Je to můj kamarád z Lipska, který je nemocný dějinami a cestuje střední Evropou s bedekrem z roku 1913. S německým průvodcem pro bývalé rakouské mocnářství cestuje touhle zmizelou zemí a nechává ji ve svém vyprávění ožívat. Jenom jsem poslouchal a pár cest jsem s ním absolvoval. Jmenuje se Egbert, knihu jsem mu pak věnoval,“ představuje svého hrdinu Rudiš.
Příběhy téměř stoletého sudetského Němce slyšel vyprávět v němčině, proto také knihu začal psát německy. Za Winterbergovu poslední cestu byl dokonce nominován na prestižní cenu Lipského knižního veletrhu. Překlad do češtiny ale nechal na Michaele Škultéty. „Umístil jsem do knihy spoustu pastí, protože jsem si s němčinou hrál. Je to složité, musel bych to napsat vlastně úplně znovu,“ vysvětlil.
Spojují nás mrtví i pivo
Knižní road movie začíná bitvou u Hradce Králové v roce 1866, dostane se ale i k době vojevůdce Albrechta z Valdštejna.
„Dějiny jsou vlastně tady okolo nás, to, co my žijeme, ty naše příběhy, jsou v nás přítomné, ať chceme, nebo nechceme. Pořád se prostě musíme s minulostí nějak potkávat. Třeba u nás v Českém ráji na každém hřbitově vedle našich předků leží mrtví z roku 1866, to byla největší bitva v dějinách na území Čech. A s těmi mrtvými tam nějak musíme žít. Mě to vždycky zajímalo už od dětství, co to tam je za zvláštní jména, Maďaři, Chorvati, Češi, Němci. Tahle zapomenutá válka v Českém ráji. A pocit, že k nám pořád promlouvají,“ přiznává Rudiš.
Díky propojenosti střední Evropy – která podle něj nespočívá jen v dějinách, ale i kuchyni a pivu – si prý člověk určitým způsobem připadá doma i v Lublani či Terstu. „Zajímavější spíše je, že někteří nacionalističtější politici v Maďarsku nebo v Polsku hledají určité vymezování. My jsme jiní. To mi přijde legrační, někdy až směšné,“ dodává.
Rezervovaní Češi
U Čechů si v souvislosti se sousedskými vztahy všímá určité rezervovanosti. „Cítím to z reflexí třeba mých německých a polských kamarádů, na co někdy narazí,“ podotýká. „Ale já vím, že Poláci nás mají strašně rádi a Němci taky,“ nepochybuje.
Pro český odstup hledá vysvětlení v minulosti: „Možná to souvisí s tím, že žijeme v údolí, tak mezi, sami se sebou, a že jsme trošku v minulém století tím vyhnáním a holocaustem a těmi tragédiemi a emigrací ztratili určitou vícevrstevnatost, mnohokulturnost a vícejazyčnost.“
Jeho ale, opakuje, propojování historie baví. Snažil se o něj i v debutu Nebe pod Berlínem, následujících prózách Grandhotel či Národní třída i v komiksové trilogii Alois Nebel. „A asi u toho v mém psaní i zůstanu,“ uzavírá.
