Svazek kratších textů básníka Petra Hrušky nese název V závalu. Možná si tak autor někdy skutečně připadal, jeho esejisticky laděné miniatury však tak rozhodně nepůsobí. Naopak, autorský nadhled z nich činí četbu nejen dobrou, ale i podnětnou.
Doplnil-li Hruška svůj autorský výběr z časopisecky i jinde publikovaných textů v převážně posledních dvaceti letech podtitulem Sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty, jako by tím možná rád získal částečný odstup, jako by naznačoval, že to bude spíše lehčí čtení, cosi okrajového.
Nezapomínejme, že Petr Hruška (*1964) je především básníkem z našich nejlepších, držitelem řady ocenění, a v poezii také, předpokládáme, tkví jeho hlavní autorský zájem. Hruška je ale také autorem dvou ceněných životopisů – básníků Karla Šiktance a Ivana Wernische – a zároveň vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Nejen o poezii
Tomu všemu vlastně navzdory, ale také v souladu s tím, jsou tedy jeho „závalové“ texty. A pomiňme teď prvoplánovou asociaci na Hruškovo rodiště a působiště, tedy hornickou Ostravu, jistě totiž svým názvem nechtěl oněm sloupkům a tak dále přikládat jakékoli lokální konotace. Koneckonců, ze závalů se lidé, potenciální sloupkaři, spíše nevracejí.
Jak je to tedy s onou předpokládanou lehkostí, až odlehčeností? Okamžitě zjistíme, že Hruška neklouže po povrchu, jeho témata – a jejich zpracování – jdou hlouběji, své naznačuje i jejich výběr.
Hruška celkem pochopitelně píše především o poezii a literatuře, vždy však je v jeho textu něco navíc, jako třeba v textu Začátečník, věnovaném sice primárně devadesátinám Karla Šiktance, jež ovšem slouží jako odrazový můstek k zamyšlení nad tím, co je to vlastně psát poezii, k úvaze nad povahou vyslovovaného slova, jeho trvání… A to vše na ploše jedné stránky a něco.
Krátce, ale bohatě
Což nás přivádí k další kvalitě Hruškových zamyšlení – jejich hutnosti a výstižnosti. Zdálo by se totiž, že napsat kratší text je snazší než delší, ovšem každý, kdo to zkusil, ví, že opak je pravdou – dostat do krátkého sloupku vše, nic nevynechat, to je panečku kumšt! A je-li to vše sepsáno krásnou češtinou, bohatou, je skutečně radost texty, jako jsou Hruškovy, číst.
A to i přesto, že někdy autor vzpomíná na ty, kteří již odešli, například svého kamaráda, prozaika Jana Balabána, anebo, jako v textu Má svoboda slova nemá žádnou váhu, popisuje své zkušenosti vysokoškolského pedagoga s tragickými mezerami ve vzdělání některých studentů, kteří však s o to větší asertivitou studiem bohemistiky procházejí.
Není co Hruškově výběru vytknout, snad jen jediné – proč jen těch textíků není daleko víc!
