Osvěžující festivalový koktejl návratů filmové klasiky. Stačí jen okouzleně zírat, ohromeně prožívat a proklatě si to užívat. A jde to tak nějak samo, protože se vracíme tam, kde nám bylo a je dobře.
Pro programový profil karlovarského filmového festivalu „áčkové“ kategorie jsou nezbytné unikátní premiéry světové, mezinárodní a evropské, které jsou tu předkládány nejen odborným porotám, ale také svému prvnímu filmovému publiku. Pro soutěžní sekce jsou tyto divácky nepolíbené opusy podmínkou, pro diváky pak nezřídka silným a emotivním pohledem na odvrácenou stranu nemocné lidské duše, zraněných osudů a sugestivních výpovědí o často obtížně snesitelné těžkosti lidského bytí.
Nejinak tomu je i v tomto jubilejním ročníku – stačí jen „zalistovat“ hlavní soutěží a připomenout tituly, jako je Antonia, Babai nebo Domácí péče, a doplnit snímky typu Chemia nebo Prach ze soutěže Na východ od Západu. Když k tomu přičtete drsnou a temnou deku půlnočních filmů, v nichž zarámováni Nocí oživlých protinožců poletují Hmyzáci, Čarodějnice a hororově dokumentární Noční můry, je hodně dobře, že festival vyváženě a „terapeuticky“ nabízí i filmy, které jsou tak říkajíc na druhém pólu.
Modelově do nich patří další skvělý Paolo Sorrentini, který po oscarové Velké nádheře natočil (s brilantním ústředním tandenem Michael Caine - Harvey Keitel) další skvělý snímek s nadějným názvem Mládí, který letos sice nevyhrál Cannes, ale o to víc se o něm obdivně hovořilo. Myslím, že se máte zase na co těšit, protože tahle pecka si už našla svého českého distributora.
Pravidelnou součásti karlovarského festivalu jsou pak osvěžující, inspirativní a tradičně neselhávající výlety do nedávné i vzdálenější filmové historie, koncentrované hlavně (ale nejenom) v sekci Návraty k pramenům. Tenhle pravidelný, selektivní, programový segment byste na festivalu rozhodně neměli minout ani přehlédnout, neboť má vždy co nabídnout a v kulise karlovarského filmového svátku navíc jakoby kouzlo již viděného znovu ožívalo a získávalo jakousi přidanou, festivalovou hodnotu.
Letos jsme si tu tak mohli opět užít Coppolovu klasiku Kmotr II (1974), ještě jednou se setkat s Al Pacinem v Lumetově vrcholném opusu Psí odpoledne (1975), dá se stihnout ještě dnes v noci, podobně jako chuťovka pro cinefily, Dupontovo Varieté z roku 1925, či dopolední francouzská klasická noirovka Rififi (1955). Do padesátek bylo možné zavítat i s Orsonem Wellesem spolu s Dotekem zla (1958) a také Charltonem Hestonem, Janet Leighovou a Marlene Dietrichovou a v pohodě se ještě dají v sobotu stihnout Altmanovy oslnivě zkomponované Prostřihy (1993).
Unikátní umělecký zážitek pro milovníky filmu a opery nabízí zrestaurovaná kopie, filmové adaptace Hoffmanových povídek (1951), dnes jsou k vidění naposled, k nimž se na obdobné a přitom zcela jiné vlně připojil Polibek Tosky (1984), odehrávající se v domově pro vysloužilé operní umělce, který kdysi v Miláně založil Giuseppe Verdi.
Z českých filmových ohlédnutí tu je letos (dnes těsně po poledni) k mání oscarový Obchod na korze (1965), byla odpromítána lyrická Pohádka máje (1926) s debutujícím Jiřím Voskovcem či slavná verneovka Karla Zemana, digitalizovaný Vynález zkázy (1958), v pátek ve Velkém sále to bude určitě velký zážitek. Osobně mě zahřál na duši zdánlivě nenápadný, ale pronikavě oslovující spektákl Francise Mankiewicze Dobré pořízení (1979) – a tak vám radím, abyste ještě stihli, co se dá, a příště si tyhle zajímavé návraty určitě nenechali ujít.
