Několik dní po svých pětadevadesátých narozeninách zemřel sochař, malíř a grafik Karel Malich. Jeho odchod potvrdil České televizi galerista Zdeněk Sklenář. Novátor abstraktního umění se zapsal především jako autor typických drátěných plastik. Malichovou největší inspirací byla krajina, jeho dílo se vyznačuje neobvyklou citlivostí pro zobrazování energií a sil v přírodě.
Palčivost trhliny. Zemřel výtvarník Karel Malich
Karel Malich se narodil 18. října 1924 v domě u potoka ve Starých Holicích, jeho básnivá knížka Od tenkrát do teď tenkrát však začíná příznačně až opuštěním rodného domu, vyjitím do otevřené krajiny, ke světlu a zřetelnosti. „Jo, a tak bylo možný z toho domu, co jsem se narodil, projít nejdřív předsíň s provoněnou almarou na koření, projít deštěm slunečních paprsků, přijít na práh, překročit a potom se to všechno zezřetelnilo. Čas, materiál, barva, světlo,“ vzpomínal Malich.
Malich kráčel krajinou a divil se a tento dávný údiv byl stále znovu prožívanou inspirací. „Nad naší zahradou, pod těma kopcema vede trať. Byly tam holý koleje, který se v létě rozpálily, a nad nimi se chvělo světlo. Kopec odtržený od krajiny,“ vyprávěl Malich v rozhovoru s básníkem Miloslavem Topinkou, který je obsažen v Topinkově knize Hadí kámen.
obrázek
Malichův přítel Topinka se po celý život urputně snaží ohledávat hraniční zkušenosti člověka, které mohou proměnit celé jeho vnímání. Kamenecký kopec Malichova mládí je jednou z takových základních zkušeností. Kopec jako cesta k nebi, který se však odervává od země a vyjevuje trhlinu ve skutečnosti, uvnitř i vně se chvěje světlo. Rozrýhnutí prázdna.
Člověk, jenž chce vidět, musí projít takovou trhlinou, proměnou vnímání. Malich začínal tvořit v padesátých letech zachycováním krajiny, vyrovnával se s modernou a postupně přecházel k abstrakci, nikoliv pouze k té geometrické, nýbrž spíše ke znázornění energie, vztahů, vnitřního pohybu.
„Člověk potřebuje o něco zavadit, co ho probudí,“ říkal Karel Malich. Zavadit přitom může o vlastní tělo, o vlastní pohled, třeba při čekání na pivo.
Revolucí v Malichově prožívání světa se stal objev, který zachytil v drátěné plastice Ještě jedno pivo? z roku 1976, kde poprvé využil drátu, aby zaklenul prostor a naznačil vztahy mezi bytostí a skutečností, ve kterých se sice všichni nacházíme, ale které málokdo zakouší vědomě.
Malich ten okamžik v knize Přišedší odjinud popsal takto: „Přišel jsem na to v hospodě, kreslil jsem a všiml si, že nevidím celé tělo, ale jen část rukou, hrudní koš, kolena, a přemýšlel jsem, jak je možné odhadnout, jak daleko od kolenou krk je a podobně. Vnímal jsem, co jsem já, co vidím pod jakým úhlem, a na to, co jsem ze svého místa vidět nemohl, jsem použil dráty, abych vyjádřil, že to nebylo hmotné.“
„Věděl jsem, že tam něco je, ale že to nemůžu vidět. Když jsem se podíval, abych zjistil, co tam je, zmizely mi kolena a celé tělo, dělo se to při každém ohlédnutí. Prozkoumal jsem všechno až k nejmenším drobnostem a uvědomil si, že najednou vidím části všeho,“ přiblížil.
Jeho drátěné plastiky, reliéfy, objekty a pastely vyjevují právě toto nové vidění. Tak jako v pohledu dovnitř se rozpouští tělo, mohou se rozpustit i vnější předměty: kopec v horkém létě, les zalívaný světlem, poutníci měnící se v chuchvalce energií. Na co nás upomínají? Na vlasy, zakroucené chloupky pohlaví usídlené v křivkách klínu, ulity ušního boltce, vodní řasy v proudu, brouky zlatohlávky, zákruty pěšin a rozcestí, na zkroucené větve stromů oproti klenutému nebi, na plující mraky.
Skrze hudbu lze Malicha snad lépe pochopit odkazem na experimenty, které prováděl slavný John Cage: nejde totiž jen o to, poslouchat pečlivě na koncertech, musíme se naučit znovu slyšet. Vnímat veškerý zvuk, který nás obklopuje a přichází zvenku i zevnitř. Tekoucí voda, skřípání dveří, kručení břicha, to vše upomíná na realitu a může nás o ní poučit.
Malichův přínos ve výtvarném umění bývá srovnáván s vlivem malíře Františka Kupky. Samotný Kupka však byl pro Malicha až příliš intelektuálním a jeho vlastní místo se nachází spíše v blízkosti neméně pozoruhodných hledačů jiné citlivosti, kteří cítí palčivost trhliny – mimo jiné jistě vedle Josefa Šímy nebo Adrieny Šimotové.
Malich ohledával otázky, které klade i fyzika či filozofie: Co je prapodstatou? Co tvoří jednotu světa? Kde končí pozorovatel a začíná pozorované? Sám Malich však říkal, že díla fyziků a filozofů mu můžou pomoci jenom coby inspirace. Jeho vlastní způsob hledání je jiný, konkrétní, on využíval barvu, drát a hlavně sebe sama. I proto jsou odpovědi získané umělcem na první pohled sice sdělnější než odpovědi teoretiků, jenže nakonec nemůžou být než výzvou k vlastnímu hledání.
„Mohu proměňovat jenom sám sebe,“ upozornil Karel Malich.
Taková proměna vnímání samozřejmě působí určité společenské vyčlenění. Malich přiznával hrůzu z lidí, se kterými se nedokáže bavit, protože nechtějí vidět, nýbrž jen něco získat, urvat a nevěří v to, co získat ani urvat nelze. To souvisí s ohromnou přecitlivělostí, vždyť Malichovi se lidé někdy ukazovali jako věžovité toky energie a jejich přítomnost byla náročná, rušivá, bolestivá. I proto tvůrce unikal do přírody, ke krajině a živlům.
- Mezi roky 1945 a 1950 studoval Karel Malich výtvarnou výchovu a estetiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy pod vedením Cyrila Boudy, v letech 1950 až 1953 se dále vzdělával na Akademii výtvarného umění pod vedením Vladimíra Silovského.
- Malich začínal v 50. letech krajinomalbou. V 60. letech přešel k abstrakci, chtěl uchopit prostor zevnitř a boural pevný tvar. Další zlom v Malichově tvorbě nastal počátkem 70. let, kdy již mezinárodně uznávaný autor nesměl publikovat svá díla a uzavřel se v ateliéru.
- Začal se zabývat proměnlivými energiemi, proudícím vzduchem, pohledem na mraky. Současně se zajímal o fyziku a četl díla předních fyziků moderní doby, kteří výrazně proměnili naše základní představy o podobě a fungování vesmíru, jako byli Albert Einstein, Werner Heisenberg nebo Niels Bohr. Pastely z poloviny 80. let patří ke stěžejní etapě jeho práce.
- Od roku 1958 byl tento vrcholný výtvarný solitér členem skupiny SČUG Hollar a od roku 1963 je členem Skupiny Křižovatka. V roce 2007 získal za výtvarné umění a architekturu Cenu ministerstva kultury. V roce 2016 převzal čestné občanství hlavního města Prahy, o rok později se stal laureátem 22. Ceny Vladimíra Boudníka udělované za významný tvůrčí přínos v grafické tvorbě.
- V roce 2014 se Malich představil na výstavě ke svým 90. narozeninám v Jízdárně Pražského hradu, kterou za tři měsíce vidělo přes 33 tisíc lidí. Letos v dubnu Východočeská galerie v Pardubicích otevřela stálou expozici věnovanou Malichovi, která se jmenuje podle jednoho Malichova díla Pozoruji oblohu.