Před třiceti lety se v Československu lámal režim. Na Národní třídě stál 17. listopadu i Vandam, fiktivní postava novely Jaroslava Rudiše a nově i filmu, k němuž Rudiš napsal scénář spolu s režisérem Štěpánem Altrichterem. Jmenuje se Národní třída, ale podle tvůrců je jeho poselství univerzální a příběh melancholického pravdaře a rváče z pražské sídlištní periferie, který po svém interpretuje minulost i současnost, by se klidně mohl odehrávat i ve východním Německu. Na Národní třídu do kin, kde se promítá od 26. září, pozvali Rudiš a Altrichter v rozhovoru pro ČT24.
Křehký rváč Vandam zasahuje společnost i kina. Jeho poselství z Národní třídy je univerzální, říkají tvůrci
Hlavní hrdina si říká Vandam podle hvězdy akčních filmů. Sám prý první ranou na Národní třídě 17. listopadu 1989 dal dějiny do pohybu. Hynek Čermák, který Vandama hraje, o něm řekl, že je to chlápek, který lže synovi, přítelkyni, sobě. Je vědomým lhářem, nebo člověkem, který si už ani neuvědomuje, kde je pravda?
Rudiš: Myslím, že moc dobře ví, kde je pravda, ale zároveň je mu možná nepříjemné si přiznávat, kde byl a co dělal. Ale myslím si, že na to není úplně hrdý.
Je předobrazem Vandama někdo konkrétní?
Rudiš: Inspiroval mě jeden můj kamarád, takový křehký rváč. Hodně čte a zároveň se občas popere. Ale nebyl na Národní třídě, to jsem si všechno vymyslel.
Scénář už jste psal podle své novely Grandhotel i komiksu Alois Nebel. Co vás baví na přepisování vlastních knih do filmové řeči?
Rudiš: Baví mě, když k tomu přijde někdo jako Štěpán Altrichter a určitým směrem to nakopne. Z Národní třídy existuje už divadelní verze, každé její uvedení je jiné a vždycky mě zajímá, jak se to posune.
Jak jste knižní příběh tedy posunul, aby obstál i jako filmový?
Altrichter: Vandam vlastně celou knihu jenom sedí v hospodě. Je takový citát od Formana, že když děláte film podle knihy, tak nesmíte knihu úplně zfilmovat, takže jsme se snažili pochopit ducha a hlavní postavu knižní Národní třídy, vycucnout z ní Járovu myšlenku a zároveň udělat zábavný film.
Je hlavní myšlenkou poselství o stavu společnosti?
Rudiš: Vandam sedí na kraji Prahy v hospodě jménem Severka a sleduje, jak se společnost vyvíjí, co se stalo za posledních třicet let. Bylo by to zjednodušení, kdybychom o něm řekli, že je jen nějaká mlátička, myslím, že je velmi citlivý člověk a násilí, určitý machismus i provokace, jsou jen maska, za níž je tragický, zlomený, silný hrdina. A chytrý člověk, který hodně vnímá, že dějiny minulosti jsou pořád přítomny v současnosti. Národní třída je na jedné straně temný drsný film, na druhou stranu podle prvních reakcí z předpremiér se lidé i dost smějou. A já jsem rád, že ve filmu humor je.
Trailer: Národní třída (zdroj: ČT24)
Hynek Čermák byl první volba pro roli Vandama?
Altrichter: Nechtěli jsme jít na první dobrou a zkoušeli jsme i jiné herce. Všichni byli výborní, jenže to posouvali někam jinam, a my jsme si říkali, že uděláme protiobsazení, že Hynka použijeme do této role, aby to ale nebyl Hynek, kterého známe z Rapla a podobně.
Rudiš: Hynek Čermák Národní třídu načetl už předtím jako audioknihu, která je jeho velkým sólokoncertem. Jeho postava jde po hraně – máme k ní sympatie, zároveň nás trošku štve, ale nakonec nás její příběh dojme.
Snímek Národní třída jste už dříve označili za temnou sídlištní komedii. Jak jste promýšleli atmosféru filmu?
Altrichter: Ani jsme se o ní moc nerozmýšleli, protože atmosféra v knize je naprosto jasná.
Rudiš: Atmosféra sídliště je ve filmu cítit. I určitá melancholie a humor, to všechno se prolíná. Měl jsem radost, že se nám snad tuhle emoci podařilo přenést i do filmu.
Národní třída je z vašich knížek nejpřekládanější, několik německých scén ji už uvedlo i jako divadelní hru. Natáčeli jste film s vědomím, aby byl sdělitelný i pro zahraniční diváky?
Altrichter: Hlavně jsme se snažili, aby to byl dobrý biják. Nechtěli jsme udělat artový film, chtěli jsme, aby to bylo zábavné, a myslím, že Národní třída zaujme právě univerzálním poselstvím. Třeba za námi přišel redaktor německé televize, že by se to stejně tak mohlo odehrávat v Chotěbuzi nebo Drážďanech. Takže pro Němce je tenhle příběh zajímavý, samozřejmě v tom zájmu je ještě určitá čechofilie, propojení s tím, co mají rádi na české kultuře.
Rozhovor s Jaroslavem Rudišem a Štěpánem Altrichterem (zdroj: ČT24)