Leviatan – mrazivý svéráz ruské národní demokracie

Recenze – „Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.“ /Kniha Jobova, kapitola 41/ Stalo se tenkrát (v čase kdy v kancelářích papalášů visel Putinův portrét) na severozápadě Ruska, kde se chladné vody Barentsova moře tříští o strmé útesy poloostrova Kola. Tohle je brilantně odvyprávěný příběh novodobého Joba, jehož místní trojjediný bůh, parchant, šíbr a starosta Vadim, připravil o všechno. Protože všichni staří, mazaní, nenažraní holubi se už zase slétli ke krmítku a dávají si do zobáku. A běda tomu, kdo by jim chtěl načechrat peří!

Leviatan je biblické monstrum, o němž se na několika místech zmiňuje Starý zákon. Šupinatá, silná, ďáblu podobná a oheň dštící mořská příšera, již mečem ani kopím nevykostíš, z níž jde strach a před kterou je lepší zdrhnout. Někdy je Leviatan uváděn i jako jeden ze čtyř principů pekla, ale v každém případě je to název knihy anglického filozofa Thomase Hobbese z roku 1651, která pléduje pro totalitní společenský systém a glorifikuje absolutní autoritu. A konečně je Leviatan název posledního filmu respektovaného a nonkonformního ruského režiséra Andreje Zvjaginceva (Návrat, Vyhoštění, Jelena), jenž se nechal Hobbesem inspirovat.

Není proto od věci připomenout si, že tahle kniha tvrdí, že absolutní autorita je nutná, protože člověk je v podstatě egoista, který touží ovládnout druhé. A protože jeho osamělý život je nuzný, brutální a krátký, má se co ohánět, aby z něj pro sebe něco urval. Chaos z toho vznikající tak může odvrátit jen silná, centrální autorita, zaručující pořádek a klid, jejíž moc nemůže být nijak omezena, i když nelze zaručit, že ji nebude zneužívat. Zneužívání moci je tedy možné, vzpoura proti ní je nepřípustná – a rovnost lidí je v tom, že všichni moci nesahají ani po kotníky. Takhle je to jednoduché, podobné titulnímu listu Hobbesovy knihy, na které autorita svírá v jedné ruce meč a v druhé biskupskou berlu.

Poselství, které odsud Zvjagincev inteligentně transponoval do svého stejnojmenného filmu, je ilustrativní a srozumitelné jako rána pendrekem: Buď mně necháte vládnout, budete držet hubu a krok a nebudete mi do toho házet vidle, nebo dostanete přes držku!

Každý může za něco a všichni mohou za všechno.

Jenom tenhle zaťatý čtyřicátník, samorost a paličák Kolja si za všechno může sám. Jeho problém je v tom, že nechce vzít na vědomí, že žádná práva nemá, neměl a nikdy mít nebude. Takže místo toho, aby báťuškovi Vadimovi bez keců prodal za pár šupů barák po rodičích, kde má svoji autodílnu a žije se synem Romou z prvního manželství a ženou Liljou, dělá vlny a prudí místního mocnáře, což je, jako když dráždíte hada bosou nohou.

Píchnout mu přijel kamarád a protřelý právník Dima z Moskvy, který si (jak je v kraji, kde každý na každého něco ví, zvykem) přivezl na Vadima aktovku kompromitujících materiálů, které by mu mohly zlomit jeho tučný vaz, a tím pádem podstatně usnadnit vzájemnou konverzaci. Jenomže je hodně riskantní hrát tuhle drsnou hru na tělo s místním, v demokratických volbách řádně zvoleným mafiánem, jenž tu má pod palcem policii, justici i gang dobře placených bodyguardů, a kromě starých kámošů a nových funkcionářů ho podporuje i metropolita pravoslavné provincie, který, co se týče manipulace a vládnutí, má pod čepicí (či spíše pod mitrou).

Průvodce současného Ruska

Režisér Andrej Zvjagincev (některými označován jako následovník Andreje Tarkovského) většinou nevypráví mimořádně spletité příběhy a pro své filmy si vystačí s jednoslovnými tituly. Jeho vyprávění je ovšem mimořádně čisté, strhující a oslovující, zarámované kompozičně vypilovaným vizuálem a zalidněné věrohodnými, empaticky uchopenými figurami, které vám nemohou být (a také nejsou) lhostejné. Zpravidla se opírá o silný, do detailu vypilovaný a dramaticky vyklenutý scénář, konzistentní a zbytečnými gesty nehýřící režii, přesný casting a uvěřitelné, emocionálně odžité herecké výkony. Většinou nikam moc nechvátá, ale neomylně vede svého diváka tam, kam potřebuje. A také očekává, že mu tento vyjde alespoň kousek naproti a naladí se do jeho tóniny a atmosféru, která je svébytně ruská a přitom nadteritoriální a nadčasová.

Všechno tohle potvrzuje Zvjagincev svým (zatím) posledním, epicky rozmáchlým opusem Leviatan. Jestliže měl debutový Návrat (dva Zlatí lvi z Benátek) zprostředkovat až mytologický pohled na život, komorní Vyhoštění (cena za nejlepší mužský herecký výkon v Cannes) polemizovat s možností lidské volby a postupnou korozí jedné rodiny a Jelena traktovat rozměr lidské bídy a samoty – pak Leviatan (cena pro Nejlepší scénář z Cannes) majestátně proplouvá napříč všemi těmito hladinami.

Je to průvodce neutěšenou krajinou současného Ruska. Je to komorní a zároveň monumentální freska o aroganci moci, revoltě bezmocných a nikdy neustávající potřebě chránit lidská práva a elementární lidskou důstojnost.

Krásný film o hnusných věcech

Na ose zkorumpovaný stát – mozky vymývající pravoslaví – předem zmarněná revolta bezmocných, kteří to dřív nebo později zabalí a zpijí se do němoty, buduje Zvjagincev brutálně kritický portrét své země, která (kupodivu?) na něj formou grantu slušně přispěla. A tak se nabízí otázka, zdali v prvoplánovitém apelu, že bojovat s arogantní mocí je nutné, není zaklíčován mrazivý vzkaz, že je to ale marné a rozhodně se to nevyplácí. Bojovat sice můžete, ale nikdy nemůžete vyhrát!

V tomto duchu šlape přesně zvolený casting, v čele s osudem bičovaným tuhoněm Koljou Alexeje Serebrjakova a hrabivě nenažranou, samožerskou sviní, starostou Vadimem hodně odpudivého a potřebné fyziognomické parametry nabízejícího Romana Madjanova. Záporáci to mají na place většinou snazší a tenhle rozkydlý boss s temnou minulostí, která je tou nejlepší kvalifikací pro divoký ring zkorumpované společnosti, se fakt hodně povedl.

Leviatan
Zdroj: ČT24/Film Europe

Zvjagincev se svým dvorním kameramanem Michailem Krišmanem již před Leviatanem dokázali, že atmosféru severských exteriérů umí. A tady to potvrdili hlavně typicky ruskou sekvencí z oslavy narozenin, spojených s piknikem, střílečkou na portréty bývalých sovětských ikon a spolehlivou ožíračkou, vzdáleně připomínající Rogožkinovy lovecké kreace. Leviatan tak nabízí něco jako staré manýry v novém balení a brilantně vystavěný příběh, podmalovaný empatickým soundtrackem Philipa Glasse, jehož atmosféra vás chytí a nepustí.

Andrej Petrovič Zvjagincev totiž natočil krásný film o hnusných věcech, při jehož sledování budete mít pocit bezmoci a zároveň si budete říkat, že to takhle přece nemůžete nechat.

LEVIAFAN / LEVIATAN. Rusko 2014, 140 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Andrej Zvjagincev. Scénář: Andrej Zvjagincev, Oleg Něgin. Kamera: Michail Krišman. Hudba: Philip Mass. Hrají: Alexej Serebrjakov (Kolja), Jelena Ljadova (Lilja), Vladimir Vdovičenkov (Dima), Roman Madjanov (Vadim). V kinech od 13. listopadu 2014.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Knihou roku 2024 je román Letnice pozdního debutanta Hlauča

Ceny Magnesia Litera vyzdvihly z více než třicítky nominovaných titulů ty nejlepší, které vyšly v Česku minulý rok. Knihou roku 2024 je román Letnice, jímž na prahu šedesátky prozaicky debutoval Miroslav Hlaučo.
včeraAktualizovánopřed 15 hhodinami

Elity převzaly moc v každém režimu a teď i Audioknihu roku

Audioknihou roku 2024 se stalo dokumentární drama Elity. Adaptace původní divadelní hry Jiřího Havelky v režii Bely Schenkové s početným hereckým souborem v čele s Jiřím Vyorálkem sleduje příběh společenských elit minulého režimu, kterým díky jejich šikovnosti zůstal stále ekonomický a politický vliv. Interpretkou roku je Jitka Ježková za načtení románu Dům v Matoušově ulici, nejlepším interpretem se stal Jan Vlasák díky knize Dr. Alz. Ocenění udělila Asociace vydavatelů audioknih v celkem jedenácti kategoriích.
včeraAktualizovánopřed 18 hhodinami

Lékárník z Horažďovic sloužil v Mexiku. Obrazy z jeho sbírek teď vystavují v Londýně

Aktuální výstava v britské Národní galerii propojuje Mexiko s Horažďovicemi. Ze západočeského města totiž pocházel lékárník František Kaska, který v devatenáctém století udělal kariéru v Mexiku, kde se spřátelil s malířem Josém Maríou Velascem. Obrazy výtvarníka, považovaného Mexičany za národní poklad, se z Kaskových sbírek dostaly přes české Národní muzeum až do londýnské výstavní síně.
23. 4. 2025

Naše deska je stejně monstrózní jako Caligula, říkají Deaf Heart

Tuzemská indie rocková skupina Deaf Heart vydala nové album. Nazvala ho Caligula. „V přeneseném smyslu to znamená divokost, hédonismus, ironii, je to brutální věc,“ vysvětlují muzikanti, proč si vypůjčili jméno římského císaře proslulého tyranií. O nové desce s nimi mluvil Petr Adámek. „Je také monstrózní,“ dodávají.
22. 4. 2025

Trabanty nahradila žába. Žlutý obojživelník se vypravil do Mongolska

Cestovatel Dan Přibáň vyměnil žluté trabanty za obojživelné vozidlo stejné barvy. S ním a s česko-slovenskou partou dobrodruhů vyrazil do Ulánbátaru – a od 24. dubna se vydá i do kin. Cestopisný film Žlutou žábou do země modrého nebe dokumentuje téměř osmnáct tisíc kilometrů mezi Prahou a hlavním městem Mongolska. Vznikl v koprodukci České televize.
22. 4. 2025

Hřebejk a Formanová řeší v komedii Na tělo krizi středního věku

Jan Hřebejk natáčí nový seriál podle knižní předlohy a scénáře Martiny Formanové. Ironická vztahová komedie Na tělo o krizi středního věku, dospívajících dětech a třídním srazu po třiceti letech zamíří na obrazovky jako hlavní titul jarní sezony 2026. V obsazení se vedle Ivy Janžurové či Zuzany Bydžovské objeví také Hřebejkovi režisérští kolegové.
21. 4. 2025

Čtení provází fantazie i nešvary, ukazují v Brně divadlo a výstava

Knihy se staly tématem hned dvou kulturních novinek z Brna. Jak inscenace pro děti Berta mezi řádky v divadle Polárka, tak výstava Člověk čtoucí v Památníku písemnictví se snaží návštěvníkům ukázat, jak je literatura v lidském životě důležitá. A také prozrazuje, že některé čtenářské nešvary se nemění ani po stoletích.
17. 4. 2025

Chrám Hagia Sofia čeká velká rekonstrukce, má odolat i zemětřesení

Jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa, istanbulská Hagia Sofia, má před sebou jednu z nejrozsáhlejších renovací ve své dlouhé historii. Turečtí experti chtějí opravit a zpevnit její kupole tak, aby lépe odolaly případnému zemětřesení. Patnáct set let starý kostel přeměněný na mešitu patří k nejnavštěvovanějším památkám. Otevřená veřejnosti má zůstat i během stavebních prací.
16. 4. 2025
Načítání...