Již po třiadvacáté připravil divadelní soubor Continuo speciální letní projekt – letošní se jmenuje V břiše velryby a jeho dějištěm je opuštěná vodárna v Písku. Jako vždy se jedná o mimořádnou událost, která přesahuje divadelní rámec.
Tento přístup je pro Continuo charakteristický, ba přímo určující. Divadlo jako forma mu vždy, i se svými prostředky, slouží k jasné autorské výpovědi, k zaujetí občanského postoje, k nasvícení a komentování různých palčivých problémů. A na příkladu letních site specific projektů, které Continuo v posledních řekněme deseti letech připravovalo, je vidět sílící posun k již zmíněnému typu výpovědi – výpovědi, již můžeme zároveň vnímat i jako silné varování. Ovšem, aby nedošlo k nějaké mýlce: vše, co doposud Continuo v tomto směru vytvořilo, bylo vždy na vysoké umělecké úrovni, tedy ne nějaká šmírovitá agitka.
Inspiraci našel vedoucí celého projektu, režisér Pavel Štourač, tentokráte v knižních vzpomínkách Byly jsme tam taky písecké rodačky Dagmar Šimkové. V roce 1952 byla jako dvaadvacetiletá odsouzena k patnácti letům vězení, s tříletým nášupem za útěk, nakonec si odseděla čtrnáct let. V roce 1968 se jí podařilo emigrovat a v Austrálii také napsala svou knihu.
Břicho velryby, kde se rodí hrdina
Režisér Štourač ke své volbě říká: „Příběh Dagmar Šimkové jsme vybrali jako připomenutí konkrétního lidského osudu podobného příběhům desítek a stovek jiných odvážných jedinců, kteří se rozhodli nepodlehnout většinovému mlčení a trpnému přihlížení nespravedlnosti… kteří našli odvahu vzdorovat nesvobodnému nesouladu myšlení, mluvení a konání a odhodlali se k veřejně projevenému, osobně svobodnému postoji vůči totalitnímu režimu s vědomím logických následků.“ Důležitý je také dovětek, v němž Štourač mluví o souvislosti příběhu Dagmar Šimkové se současnou společenskou a politickou situací.
Vysvětlení si ještě žádá název projektu – vychází z knihy amerického antropologa Josepha Campbella Tisíc tváří hrdiny (nedávno mimochodem vyšla česky), v níž „břicho velryby považuje za symbolické místo, kde člověka pohltí neznámo. Místo, ve kterém se rodí hrdina, člověk schopný vzdorovat osudu, době, strachu či totalitě“.
A jak to vše vypadá v převodu do divadelního jazyka? Jako dříve, i tentokráte si Štourač vystačil s řečí náznaků a symbolů, s promyšlenými vizuálními obrazy. Zároveň, i to je pro jeho práci typické, používá naprosto civilní instrumentář, žádné rafinovanosti. A také umí zcela využít možnosti, jež mu skýtá prostředí, ať už je to bývalá cihelna, sladovna, krajina kolem jihočeského rybníka či právě industriální prostředí bývalé vodárny. Protože u Continua hraje i místo jako takové, a to jednu z hlavních rolí.
Putování kruhy pekla
Přibližně dvouhodinové představení postupně houstne, jak se hrdinka propadá do stále hlubších kruhů pekla, tedy bolševického vězení. Vše je naznačeno již v úvodu, kdy se v jakési předehře odehrají všechna pozdější témata.
Celkový dojem se přitom, a to je jistě kladem, skládá postupně – a tak, vidíme-li na začátku herce, jak mechanicky, jako jacísi nemyslící roboti, prkenně obsluhují různé stroje, ovšem spíše s nimi zápasí a jsou v jejich moci, lze to vnímat jako předpeklí, jako symbol celé doby, drtící, nemyslící, nelidské. A nelidské jsou i další obrazy, které Divadlo Continuo divákům jeden za druhým staví do cesty. Ano, i to je pro Pavla Štourače typické – letní projekty se vždy odvíjejí postupně a diváci tak doslova putují za dějem, obraz za obrazem.
Jak bylo řečeno, obrazy sice jednoduché, o to však silnější. Například ostře nasvícená dívka v bílých šatech, sevřená v úzké chodbičce, jako v koridoru nebo při výslechu, zcela bezbranná a obnažená. Herci, s přetaženými baloňáky, takže bez hlavy, točící koly ventilů. Herec, vzepjatý, spíše však vymknutý mezi dvěma stěnami…
Vše je ale – jak bylo řečeno – pouhou předehrou. Protože pak začne jít skutečně do tuhého. Hrdinka je obklopena pěti civily v kvádrech, různě s ní cloumají, jako s nějakou loutkou, háží ji na zem, následují pak obrazy z vězeňského života. Ale opět, říkáme-li obrazy, je třeba si představit stylizovanou choreografii, skládanou z náznaků, o to však působivější. Stejně jako když se na jevišti objeví tři tvorové, žabohlavové, kteří jako kdyby vypadli z obrazu Hieronyma Bosche. Zkrátka, jedno nekončící peklo. A nic na tom nemění ani obrazy plné touhy, kdy vězeňkyně vzpínají – marně – ruce, obrazy blízkosti. Vše je přitom silné, přesvědčivě, neuvěřitelně autentické. Katarze.
Můžeme si samozřejmě položit otázku, do jaké míry je třeba znát vlastní reálie příběhu Dagmar Šimkové či vědět o této inspiraci. Je jistě důkazem mistrovství nejen Pavla Štourače, ale všech herců, a vlastně celého týmu, že celkový dojem – nepříjemný, trýznivý, bolavý, ale potřebný – na znalosti předlohy přímo nezávisí.
Mimochodem, zmiňují-li tvůrci Josepha Campbella, napadá nás ovšem ještě jedno zajímavé vodítko – Danteho Božská komedie a tyto verše: „Tam bylo pláče, výkřiků a vzdechů, jež nesly se do bezhvězdného vzduchu… Jazyky různé, řeči hrozné sluchu, bolestné skřeky, rozzuřené řvaní, výskot a šepot, tleskot plný vzruchu hřmot působily, který bez ustání vzduchem, jenž bez barvy a času, krouží jak písku smršť, již vichr žene plání.“ Protože tohle vše, bez nadsázky, v představení V břiše velryby, jež je v písecké Staré vodárně k vidění až do 15. srpna, najdeme. A je tomu moc dobře.
