V rámci turné Final World Tour, při kterém se loučí se svou bezmála čtyři dekády trvající kariérou, zavítali v úterý večer do Prahy titáni Slayer. Legendární thrashmetalovou čtveřici na jejich poslední cestě doprovodili kolegové Anthrax. Bylo to impozantní, brilantní, nekompromisní, emotivní a… smutné.
Když Slayer na začátku minulého roku oznámili konec své bezmála čtyřicetileté hudební kariéry, byl to pro mnohé fanoušky těžko uvěřitelný šok. Vyrojila se spousta spekulací, že jde jen o marketingový tah. Však vzpomeňme na mnoho kolegů z jejich branže, kteří se takto loučí již několik let… Nicméně že to nejspíš myslí vážně, bylo jasné ve chvíli, kdy ohlásili rozlučkové světové turné.
V rámci Final World Tour, čítající více než stovku koncertů, se přijeli rozloučit i s českými fanoušky, a aby to bylo opravdu velkolepé a se vší parádou, přizvali si jako support dalšího zástupce ze slavné Big 4, neméně věhlasné Anthrax.
Je čas na vaše léky, pane Brown. Už bylo dost té přiblblé konvence
Ti nastoupili na scénu po již tradičním úvodním intru Number of the Beast od Iron Maiden. Kapela, která se do České republiky vrátila po půlroce, kdy koncertovala v pražskému klubu Roxy, se svého úkolu zhostila s naprostým přehledem. Nestárnoucí frontman Joey Belladonna má stále energie na rozdávání a zdrcující kytarové riffy Scotta Iana ani po letech neztrácejí nic na své originalitě.
Po úvodní vypalovačce Caught in the Mosh předvedli Anthrax, kteří spolu s Megadeth, Metallicou a Slayer položili základní pilíře thrash metalu, bezmála hodinovou show, při které zazněly i hity jako Got The Time, I Am the Law, Madhouse či Indians a na závěr skvostná tečka v podobě Cowboys From Hell.
Publiku dali zavzpomínat na osmdesátá a devadesátá léta, kdy byl tento žánr na svém vrcholu. A i když byla většina přítomných natěšena především na hlavní hvězdy večera, byli i oni po zásluze odměněni bouřlivým potleskem za předvedený výkon.
Uvězněn v očistci neživý předmět ožil. Nyní budu vládnout v krvi!
Když nastoupili na scénu Slayer, nebylo naprostých pochyb, kdo je tady pánem. Hned po úvodním intru Delusions of Saviour se bývalým sparťanským svatostánkem nesl bouřlivý aplaus, který rozčísly až úvodní tóny titulní skladby z poslední studiovky Repentless, již nekompromisně následovaly Evil Has No Boundaries a World Painted Blood.
Scéna krom svítících obrazů, jež se tematicky měnily, byla opatřena z obou stran typickými orlicemi svírajícími logo s hořícím pentagramem. Vše doplňovala úchvatná ohnivá show, která ještě zvyšovala teplotu v už tak pomalu se vařící hale. Plameny šlehaly do rytmu jednotlivých skladeb v naprosto přesných sekvencích, při kterých občas tvořily iluzi obráceného kříže. I když vcelku skromné a jednoduché, přesto impozantní a dechberoucí.
Nekompromisní řezničina bez zbytečných keců a trapného patosu
Vzhledem k tomu, že frontman Tom Araya si zrovna nepotrpí na sáhodlouhé proslovy – krom občasného skromného poděkování či pozdravu v češtině, za který sklidil zasloužený aplaus – plynul koncert v prakticky vražedném tempu odpovídajícím jednotlivým skladbám, jež nedávaly možnost oddechu.
O co však byli fanoušci ochuzeni na slovním projevu, o to více dostali nálož naprosto precizně odvedené poctivé muzikantské práce. Slayer to zkrátka pojali v duchu příslovečného „per to do mě, ať je po mně“. Nekompromisně, čistě, brutálně. Celý dojem skvostného zážitku, hraničícího s hudebním orgasmem, ještě umocnilo naprosto perfektní nazvučení.
Během hodinu a půl dlouhého setu předvedli průřez prakticky celou svou diskografií, jak se na správný rozlučkový koncert patří. Nechyběly skladby War Ensemble, South Of Heaven či Seasons in the Abyss, jež zásadním způsobem tvořily hudební historii, a samozřejmě ani kultovní Raining Blood.
Závěrem pak zazněly Black Magic a Dead Skin Mask a úplná tečka patřila kontroverzní Angel of Death, titulní skladbě asi nejznámější a nejvíc ceněné třetí studiovky amerických velikánů, jež je v hudebním světě dodnes považována za absolutní hudební klenot.
Skladba pojednávající o nacistickém lékaři Josefu Mengelem zavdala příčinu odpůrcům kapely, kteří jí neváhali dát nálepku sympatizantů s fašistickou ideologií, se kterou bojovala několik let, a stín pochybnosti na ní ulpívá dodnes. Podotkněme však, že zcela jistě neprávem. Vzhledem k židovskému původu producenta Ricka Rubina a jihoamerickým kořenům frontmana Arayy a bývalého bubeníka Lombarda se celá záležitost jeví více než absurdně.
Úmorné vedro, vařící se návštěvníci a půlhodinové fronty na pivo
Jediné, co lze špičkovému koncertu vytknout, tak byly podmínky holešovické arény. Byť co do ozvučení nelze nic namítat, místa bylo dost a lidé se na sebe nebyli nuceni mačkat v těsném prostoru, takovou koupel ve vlastním potu nezažili ani návštěvníci koncertu Disturbed, který se konal o den dříve v menších prostorách Malé sportovní haly. Protože jestli ti měli pocit, že si prošli očistcem, tak úterní večer bylo čisté peklo. Grilovaly se tak nejen párky na stáncích, ale v mnoha směrech i návštěvníci koncertu.
Moc tomu nepřidalo ani nedostatečné zajištění stánků s občerstvením. Venku nebyly žádné a uvnitř haly jich byl zoufalý nedostatek. V úmorném vedru jste tak byli nuceni stát mnohdy i víc než půlhodinovou frontu na pivo či vodu, což bylo vzhledem k zmíněným podmínkám opravdu tragické.
Vše ještě korunoval zákaz opuštění haly, tudíž jakékoli možnosti nadýchat se alespoň na chvíli čerstvého vzduchu, byť venkovní teploty si s těmi vnitřními moc nezadaly. Kapela takového formátu by si jistě zasloužila přece jen trochu víc – obzvlášť při koncertě posledním.
Lidé odcházejí, legendy zůstávají
Co říci závěrem? Slayer jsou králové žánru. Kult, který ovlivnil několik generací muzikantů a fanoušků po celém světě a jež se nesmazatelným písmem zapsal do hudební historie. Kapela, která se dokázala dostat až na vrchol a udržet se na něm dlouhých osmatřicet let, odchází ve své životní formě.
To, že je opravdu konec, došlo všem nejspíš až ve chvíli, kdy se po doznění posledního tónu kapela naposledy loučila se svými fanoušky. Poté, co do publika zahodili paličky a rozdali poslední trsátka, po nekončících ovacích a naprosto zasloužené standing ovation, kdy Gary Holt, Paul Bostaph i Kerry King postupně opouštěli scénu, zůstal na pódiu jediný – Tom Araya.
Frontman, který před dvaceti dny oslavil již své osmapadesáté narozeniny, si jej několik minut mlčky procházel, podíval se naposledy na své věrné, aby posléze vytáhl zmuchlaný kus papírku a v češtině nesměle pronesl jedinou větu: „Budete mi chybět. Sbohem.“ V tu chvíli změklo srdce nejednoho tvrďáka a i ti nejstatečnější zamačkávali slzu. Víc slov netřeba. Takhle odchází král!
Slayer, 25. 6. 2019, Tipsport arena Praha
Setlist: Delusions of Saviour, Repentless, Evil Has No Boundaries, World Painted Blood, Postmortem, Hate Worldwide, War Ensemble, Gemini, Disciple, Mandatory Suicide, Chemical Warfare, Payback, Born of Fire, Seasons in the Abyss, Hell Awaits, South of Heaven, Raining Blood, Black Magic, Dead Skin Mask, Angel of Death
Slayer je americká thrashmetalová hudební skupina působící od počátku 80. let. Byla založena Kerrym Kingem, který na místo druhého kytaristy našel Jeffa Hannemana a posléze nalezl na post baskytaristy Toma Arayu, bubeníkem se stal Dave Lombardo. Kapela se během chvíle stala velmi populární v undergroundové scéně a spolu s kapelami jako Metallica, Anthrax a Megadeth založila thrashmetalovou scénu.
Největším úspěchem bylo vydání alba Reign in Blood, kterým ovšem dosáhli podle kritiků určitého zenitu. Dokonce dokázali, že negativní reklama je nejlepší reklama. Úvodní písní „Angel of Death“ (anděl smrti) rozpoutali spor o to, jestli nejsou náhodou „nazi“ kapelou, protože song pojednává o praktikách Dr. Josefa Mengeleho. Navíc Jeff má doma sbírku fašistických vyznamenání a medailí z druhé světové války po svém otci. Ale přes všechny tyto překážky dosáhlo brzy album Reign in Blood 500 000 prodaných kopií, a stalo se tak první zlatou deskou kapely.
Po roce 1986 kapelu na chvíli opustil Dave Lombardo. Na jeho místě bubnoval Toni Scaglione z kapely Whiplash. V roce 1988 přišla deska South of Heaven, která fanoušky byla (zpočátku) odsuzována pro menší odklon od jejích předchůdců. Album Seasons in the Abyss z roku 1990 se díky 1 000 000 prodaných kusů stalo platinovým. Následovalo megaturné Clash of Titans. Roku 1992 Dave Lombardo opustil kapelu a na místo bubeníka přišel Paul Bostaph.
Další obvinění z nacismu přišlo v souvislosti s vydáním alba Divine Intervention v roce 1994. Vyslovil ho Max Cavalera, který působil tehdy v kapele Sepultura. Slayer to oplatili tím, že ve francouzské televizi při jednom z rozhovorů prohlásili: „Sepultura je banda brazilských debilů (a bunch of lowlife cocksuckers from Brazil).“ Po odchodu Maxe Cavalery ze Sepultury se vztah mezi kapelami spravil.
Na konci roku 2001 se znovu za bubny skupiny posadil Lombardo. V tomtéž roce 11. září bylo vydáno album God Hates Us All. Album bylo nominováno na cenu Grammy za nejlepší Live Performance songu Disciple a za nejlepší album, nezískalo však ani jednu z cen. V dalších letech vyšla skupině 2 DVD – War at Warfield a Still Reigning. 8. srpna 2006 vyšlo nové album Christ Illusion. Za skladbu Eyes of the Insane z tohoto alba obdržela kapela cenu Grammy. Roku 2009 bylo vydáno recesivní album World Painted Blood, kterým se kapela pokusila o návrat ke stylu z již klasického alba Reign In Blood. Slayer se příštího roku samozřejmě také zúčastnil turné The Big 4.
Jeff Hanneman, zakládající člen a skladatel nejlegendárnějších skladeb kapely, zemřel roku 2013. Příčinou bylo kousnutí jedovatým pavoukem, v důsledku čehož onemocněl nekrotizující fascilitidou a selhala mu játra, která byla už tak poškozena alkoholem. V roce 2013 na jeho místo nastoupil Gary Holt (z kapely Exodus), který se Slayer nahrál studiové album Repentless (2015), dvanácté v řadě. Podle některé kritiky se album po šestileté odmlce vydařilo, i přes nepřítomnost Jeffa Hannemana. Davea Lombarda opět nahradil Paul Bostaph.
V lednu roku 2018 skupina oznámila konec své kariéry. Předtím se ovšem chystá odehrát rozlučkové světové turné.
Členové:
Tom Araya – zpěv, baskytara (1981–dosud)
Kerry King – kytara (1981–dosud)
Gary Holt – kytara (2013–dosud) – současně stále členem Exodus, své původní kapely
Paul Bostaph – bicí (1992–1996, 1997–2001, 2013–dosud)
Bývalí:
Jeff Hanneman – kytara (1981–2013)
Dave Lombardo – bicí (1981–1986, 1987–1992, 2001–2013)
Jon Dette – bicí (1996–1997, 2013)
Zdroj: Wikipedia
