Čeští filmaři zachytili v polovině padesátých let stavbu čínské magistrály do srdce tibetského území. Snímek Cesta vede do Tibetu se sice nese v budovatelské náladě, zachycuje ale „střechu světa“ v podobě, která je už dnes z velké části minulostí. Pozapomenutý cestopis se od února vrátil do kin.
Tibet na začátku čínské cesty. Cenzurovaný československý dokument se vrací do kin
4 minuty
Film Cesta vede do Tibetu z roku 1954 znovu v kinech
„Budeme vám vyprávět o zemi plné vzduchu a slunce, o zemi, kde se shromažďují ta nejvelebnější mračna, (…) budeme vám vyprávět o její nové skutečnosti, jak jsme ji poznali na své cestě do Lhasy,“ slibuje divákům hlas herce Karla Högera, který dokumentem provází. „Novou skutečností“ byla čínská anexe Tibetu, snímek se natáčel tři roky poté, co země přišla o svou nezávislost.
Českému štábu se podařilo zachytit život tibetských obyvatel, tradice i duchovní památky, z nichž mnohé byly nedlouho poté, po protičínském povstání, potlačovány a ničeny. Filmaři se také setkali se čtrnáctým dalajlamou, nedlouho před tím, než byl nucen opustit svou vlast.
Kdo tady velí?
Hlavním námětem ale byla stavba silniční magistrály, která měla hlavní město Tibetu Lhasu přes velehory propojit s čínskou provincií S'-čchuan. Stavba znamenala mimo jiné zásah civilizace na dosud odříznuté části země. Náročnou práci ztěžovalo komplikované zásobování a pro dělníky znamenala dřinu v nebezpečných a bezútěšných podmínkách.
„Ve filmu vidíme dělníky, kteří zřejmě pocházeli z Číny. Říká se, že to byli převážně vězni,“ podotýká Viktor Kuna z distribuční společnosti Dech hor.
Vladimír Sís a Josef Vaniš při natáčení v Tibetu
Cestu do Tibetu vyslal české filmaře natáčet Československý armádní film. Dva mladí tvůrci – režisér Vladimír Sís a kameraman Josef Vaniš – do exotické země dorazili koncem roku 1953 a strávili tam dva roky.
Potýkat se během filmování museli nejen s praktickými otázkami, například jak dostat filmový materiál k horám, ale nevyhnuly se jim ani administrativní problémy s čínskými úřady a nedorozumění s čínskou armádou a filmaři. „Režisér měl nižší hodnost než ten čínský, jak to tedy, že velí? Vladimíru Sísovi tak byla do Číny poslána vyšší hodnost,“ popisuje některé z nástrah Viktor Kuna.
Cenzurovaný Tibet
Komentář k filmu je ale tendenční, opravdovou zkušenost Vladimíra Síse najdeme spíš v jeho denících, které jeho syn, spisovatel a ilustráotr Petr Sís, zpracoval na konci devadesátých let v knize Tibet – tajemství červené krabičky. „Mne ale stravuje touha dostat se rychle do Potály a tam dalajlamu varovat, co se chystá. Ta dálnice je skutečně úžasný podnik, možná toho vezme víc, než přinese,“ zapsal si například režisér.
Ze záběrů, které čeští tvůrci v Tibetu pořídili, vznikly kvůli neshodám s čínskými filmaři tři verze filmu: pro festivaly, pro Čínu a pro Československo. Československá verze Cesta vede do Tibetu, která se zřejmě jako jediná zachovala, získala ocenění na festivalu v Benátkách, do kin ji cenzura pustila v roce 1956 – a na konci padesátých let její promítání opět zakázala.
