Attila Marcel mlčí a sní. Mezi dvěma tetami, buddhismem a nekonečnem

Tak takhle nějak to vypadá, když si úspěšný režisér animáků Sylvain Chomet (Trio z Belleville, Iluzionista) splní svůj dětský sen, sjede se speciálním halucinogenním čajem madame Proustové a pak lehkou a jistou rukou natočí svůj celovečerní hraný debut. Ptáte se, jak že to vypadá? No přece barevně opulentně, do detailu vymazleně, pastelově nostalgicky a bizarně magicky. Prostě něco mezi raným Jeunetem, nedávným Gondrym a francouzským Frigem za piánem.

Říkáte, že něco takhle absurdně sofistikovaného, artového, surrealistického a intelektem nasáklého v zájmu zachování duševního zdraví a osobní integrity nemusíte. A já vám říkám, přestaňte opatrně přešlapovat a alibisticky meditovat, kupte si něco od Marcela Prousta a k tomu lístek do kina a jděte do toho! Bude to sice skoro přesně to, čeho jste se obávali, ale protože Chomet je spektakulární mág a hravý iluzionista a hraný celovečerák stejně točí, jako by to byl jeho věhlasný animák, začnete jeho vymakanému vizuálu, který válcuje příběh, jenž je tak jednoduchý, že mu to skoro nevadí, přicházet pomalu na chuť. Attila Marcel je totiž trochu jako provařené hledání ztraceného času či hledání a nalézání radosti (chcete-li), které má vždycky svůj hluboký smysl. Když pro nic jiného, tak proto, že v duchu Proustovy teze „pokaždé když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít“.

Na debut a zhruba stominutovou stopáž je tohle hodně ambiciózní zadání, ale zdá se mi, že pro Chometa je to hlavně radostně vířivý pohyb na jeho oblíbené parketě. A spolu s ním se hodně barevným světem jednoho pařížského činžáku melancholicky plouží zhruba třicetiletý klavírista Paul, kterého dirigují jeho stejně příšerné jako ambiciózní tety, jež z něj chtějí mít klavírního virtuosa, ale nevadí jim, když brnká menuety v jejich bizarní taneční škole pro starší a ještě starší a opuštěné. A Paulovi tohle brnkání nevadí, protože má alespoň nějaký smysl a hlavně přitom nemusí mluvit, což ostatně neučinil od svých dvou let, kdy mu zemřeli rodiče.

Ale možná že jednou přece jen promluví, nebo se dokonce usměje a setká se s milou čínskou cellistkou Michelle, s kterou dají zpočátku duet a potom pokus o společný život ve dvou. Zatím ho ale uvádí zemitá madame Proustová ze čtvrtého patra do světa halucinogenních drog, jež mu možná otevřou cestu ke ztracené minulosti, zadělají na budoucnost a přítomnost tak učiní lepší a snesitelnější. Všiml si jí, když posedával v parku a požíral své oblíbené koláčky. Společnost jí dělal jen chlupatý pes a ukulele. A pak se poprvé sjel jejím LSD čajem a ztracené vzpomínky se začaly vracet…

Sylvain Chomet si pro svůj vysněný hraný debut vybral výživné a správně ukotvené téma, které jde naproti jeho barvitému narativnímu stylu a ilustruje to, že základní optikou jeho vidění světa stále zůstává hravost, radost a svébytná poetika animáku. A v tomto kontextu je pro něj důležitější atmosféra příběhu nežli příběh samotný, což nejzřetelněji potvrzují flashbacky, bezstarostně poletující mezi realitou, fikcí, snem, skutečností a pařížským činžákem, konfrontovaným s plakátem na Grand Canyon. To, co mu z toho vychází, je daleko spíše melodrama nežli tradiční komedie a tenhle formát mu umožňuje být střídavě absurdní, abstraktní a imaginativní, a tak také takový je! Hodně mu přitom pomáhá hravý vizuál, který právem připomíná Jeunetovy a Carovy vizuálně fascinující Delikatesy či Gondryho nápady našlehanou Pěnu dní.

Attila Marcel / Guillaume Gouix
Zdroj: ČT24/AČFK

I figury a figurky zalidňující Attilu Marcela jako by měly animovaný rodokmen, ať již je to „němý“, chlapecky důvěřivý, a tím pádem i snadno zranitelný Paul, kterého brilantně ztvárnil nenápadný a zároveň nepřehlédnutelný Guillaume Gouix, či dobromyslná léčitelka nemocných lidských duší, skvělá Anne Le Ny. Místy jako by to byla právě ona, kdo přebírá iniciativu a hýbe s dějem i charaktery, ať se již chystá do Indie za Buddhou, do parku zachránit strom, který chtějí porazit, či do nemocnice poprat se s rakovinou. A v podkresu k tomu skoro pořád hraje piano, slepý ladič rozmařile ladí zábradlí na schodišti, starostlivé tety permanentně prudí a místní lékař ulítává na vycpávání zvířat (jen kočky mu pořád moc nejdou). No nedivte se, že v takové společnosti, v kombinaci s brutálně neměnným denním režimem, není Paulovi příliš do řeči.

Chomet prostě vpadl do hraného filmu bez respektu a s otevřeným hledím jako tvůrce, který ví, co chce i jakými prostředky to dosáhnout. Nevím, zdali by Attila byl lepší jako animák (což je otázka, která ty, kteří znají Chometovu tvorbu, zcela legitimně napadne), vím jen, že by byl jiný a hlavně že by byla škoda, kdyby tahle hraná verze nevznikla. Ale líbí se mi představa, že vzpomínky jsou jako ryby, ukryté na dně, a jestliže správně nadhodíme, máme šanci, že zaberou. A také se mi líbí bohatost té chvíle, kdy konečně nacházíme ztracený čas a naše minulost se vynořuje v naší přítomnosti. No řekněte, nezní to hezky? Tak nějak jako když se ke vznosnému motivu Paulova klavíru tklivě přidá vstřícné cello jeho čínské přítelkyně a odněkud zdálky, kam zatím nedohlédneme, jim svými akordy odpovídá spravené ukulele madame Proustové, která se chystá na svůj další život. A my, jak kdysi řekl její jmenovec, „nejsme nikdy tak nešťastni, jak si myslíme“.

ATTILA MARCEL. Francie 2013, 102 min, české titulky, od 12 let, 2D. Scénář a režie: Sylvain Chomet. Kamera: Antoine Roch. Hrají: Guillaume Gouix (Paul), Anne Le Ny (madame Proustová), Bernadette Lafontová (teta Annie), Hélène Vincentová (teta Anna), Fanny Tauronová (Anita), Vincent Deniard (Gégé). V kinech od 27. února 2014.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zemřel Jan Potměšil. Hrál létajícího ševce či ve filmu Bony a klid

Ve věku šedesáti let zemřel ve čtvrtek herec Jan Potměšil. Ztvárnil řadu filmových a televizních rolí, byl také tváří dobročinných iniciativ a je spojen s děním během sametové revoluce. Potměšil byl od začátku devadesátých let upoután na invalidní vozík, v posledních třech letech se potýkal s vážnými zdravotními problémy.
07:13Aktualizovánopřed 7 mminutami

Sorrentino má rád momenty zastavení, říká střihač jeho filmů

Festival Dny evropského filmu se letos věnuje tvorbě italského režiséra Paola Sorrentina. Jak se spolupracuje s oscarovým režisérem, popsal České televizi jeho dvorní střihač Cristiano Travaglioli. Mluvil o přístupu Sorrentina k filmu i o natáčení seriálu Mladý papež.
14. 4. 2026Aktualizovánopřed 13 hhodinami

Historickým městem roku 2025 je Náměšť nad Oslavou na Vysočině

Titul Historické město roku 2025 získala Náměšť nad Oslavou. Cena je odměnou za využití peněz na obnovu památek z programu ministerstva kultury. Ocenění převzal starosta Jan Kotačka (Spolupráce – aktivity).
včeraAktualizovánopřed 18 hhodinami

Zachytil dobu, kdy v Praze „žil divadelní bůh“. Fotograf Koudelka pokřtil publikaci Divadlo

Nejvíce proslul svými Cikány, Invazí a Exily. Počátky kariéry Josefa Koudelky jsou přitom pevně spjaty s pražskými jevišti. Asi nejslavnější žijící český fotograf a jediný tuzemský člen prestižní agentury Magnum Photos ve svých osmdesáti osmi letech osobně představil soubor snímků z 60. let.
včera v 10:00

VideoPřed 70 lety přišel na trh první videorekordér

Před 70 lety se začaly používat k záznamu obrazu dvoupalcové, zhruba pět centimetrů široké magnetické pásky. Na trh tehdy přišel první videorekordér. Vynalezla ho americká firma Ampex. Technologie byla určená hlavně pro televizní stanice, časem se ale dostala i do domácností. Přístroj výrazně zjednodušil záznam televizního vysílání. Do té doby se totiž živě vysílané pořady mohly zachycovat jen ve speciálním zařízení na tradiční filmový pás. V polovině šedesátých let se první studiové videorekordéry dostaly i do Československé televize. O podrobnostech této technologie hovořil v 90' ČT24 dramaturg a scénárista filmu Králové videa Petr „Hrošík“ Svoboda. Pořadem provázeli Mariana Novotná a Daniel Takáč.
včera v 09:25

VideoGenerace si někdy přestávají rozumět, říkají k proměnám češtiny jayzykovědci

Odborníci z Ústavu pro jazyk český Akademie věd (ÚJČ) už přes osmdesát let zkoumají vývoj slovní zásoby českého jazyka. Třeba to, jak do češtiny pronikají cizí slova nebo jak mluvu mladých ovlivňuje internet. Vývoj a proměna jazyka je podle nich naprosto přirozená. „V poválečném období měl vliv na češtinu ruský jazyk, v současné době určitě jazykem číslo jedna, který má vliv na češtinu, je angličtina,“ přibližuje Michaela Lišková z oddělení současné lexikologie a lexikografie ÚJČ. Problém je podle jazykovědců v tom, že někdy si generace mezi sebou přestávají rozumět.
včera v 07:30

Dominanta nad Plzní má prvního kastelána a novou expozici

Zřícenina hradu Radyně ve Starém Plzenci u Plzně má poprvé v historii svého kastelána. Město získalo pozdně gotický strážní hrad postavený ve 14. století za vlády Karla IV. v roce 1920. Zříceninu, zdaleka viditelnou dominantu okolí, chce město za desítky milionů korun revitalizovat, už zadalo studii úprav. V letošní návštěvnické sezoně nabízí památka novou expozici.
15. 4. 2026

Slovenští herci odříkají spolupráci s veřejnoprávní stanicí. Ta mluví o polarizaci

Ve slovenské kultuře pokračuje napětí. Někteří herci se rozhodli nespolupracovat s tamní veřejnoprávní televizí a rozhlasem, vedení stanice hovoří o zbytečném polarizování společnosti. Přetrvávají také výhrady části umělců vůči ministerstvu kultury v čele s Martinou Šimkovičovou. Kritika se dotýká možné cenzury, změn v podpoře umění i personálních čistek.
15. 4. 2026
Načítání...