Na festivalu Dny nové opery Ostrava (NODO) měl světovou premiéru skoro 80 let starý šestinotónový opus Aloise Háby Přijď království Tvé. Nejde však jen o hudební kuriozitu a splacení dluhu nejexperimentálnějšímu českému skladateli, dílo zaujme i po myšlenkové stránce, byť při povrchním promyšlení může ve své krajně levicové utopičnosti působit naivně.
Hábova opera Přijď království Tvé nezapře vliv Karla Marxe. Dělníci v továrně si o pauze stěžují na pracovní podmínky, načež jim vedení fabriky vzkáže, že vzhledem k poklesu odbytu budou propuštěni. Následuje nářek nezaměstnaných před výlohami obchodů s auty a dalším zbožím, žádosti o práci a mzdu.
Libreto opery, sepsané Hábou a upravené Ferdinandem Pujmanem, sice v duchu marxismu útočí na továrníka a ředitele fabriky, kteří defraudovali zisky a teď propouští dělníky, kteří se na ně nadřeli, větší přesvědčivosti však dosahuje v kritice techniky, která se na rozdíl od třídních bojů zdá být nanejvýš aktuální.
Roboti jsme! Zajatci strojů
Marx ve svých spisech kritizuje, že kapitalistický průmysl dělníka zcela přizpůsobil stroji, čímž jej zredukoval na pouhý výrobní prostředek. Uvědomoval si to i český komponista. „Roboti jsme! Zajatci jsme strojů,“ zpívají Hábovi zkroušení dělníci a spílají strojovému pístu a setrvačníku.
Strojům a jejich produktům se koneckonců dostává lepší péče než lidem, stěžují si propuštění dělníci. „Auta! Auta, čistá, lesklá, ze špinavých pracek dělnických; přebývají ve světle a teple, pod střechou a v suchu, za výkladní skříní,“ pějí, než je rozežene „železo a ocel“ střežící policista.
V opeře se tak v jedné z mnoha svých podob opakuje Hegelova slavná dialektika pána a raba, z níž ostatně Marx ve svém myšlení vycházel: zatímco člověk stvořil stroje, aby mu jako pánu tvorstva sloužily, nakonec je to on, kdo otročí, protože technika diktuje podmínky, jimž se musí přizpůsobovat.
Dnes, skoro 80 let od dopsání, je opera paradoxně ještě ožehavější. Technika a technologie totiž zdaleka nezasahují pouze do oblasti práce, kterou mimochodem zřejmě znovu přemění, jak se shodují odborníci stran hojně diskutovaného průmyslu 4.0. Prorostly celým bytím člověka, který bez nich není schopen v podstatě ničeho a do virtuálního prostoru migruje úplně vše včetně mezilidské komunikace či sexuality.
Rozlišovat lidské a nelidské
Hába nenavrhuje rozbít staré, ostrakizující pořádky a nastolit komunismus. Problém nespravedlivého uspořádání líčí v prvním sledu jako duchovní krizi. (Mimochodem, dnes do slovníku medicíny i výraziva ezoteriků vniká pojem „psychospirituální krize“.) Proto alegorické scény s Kristem, Luciferem a jeho perským protějškem Arimanem, proto scény kolektivního modlení dělnické třídy, což by se tedy Marxovi nelíbilo.
Konkrétní filozofické, politické či jakékoliv jiné řešení Hába nenabízí. „Co žádáte od umělce? Mohu vám prospět jen nepřímo,“ odpovídá postava Autora v posledním obrazu opery dotírajícím dělníkům, kteří by si přáli pokud možno napínavé rozuzlení na konci představení.
Krista sice Hába nechá pronést, kdy nastane duchovní prozření člověka, jde však jen o utopickou obecnost: „Zvítězím, až jeden každý člověk u sebe sám zvítězí. Až pochopí, co vpravdě lidské jest a co je nelidské.“ A později: „V mém jménu on zvítězí, až svobodně se vydá stezkou moudrosti a obětavé lásky lidské.“
Šestinotónová odpověď
A tak je třeba se pro východisko obrátit k tomu, co zatím zůstalo neodpustitelně ponecháno stranou – k hudbě. Nalezení Hábovy odpovědi na výše popsané možná souvisí s otázkou, již si v divadle Jiřího Myrona musel při premiéře opery každý posluchač položit: proč musela být napsána právě šestinotónově?
Jako možná nepravděpodobné, zato svůdné se zdá tvrzení, že tomu tak nebylo primárně proto, že skladatel s mikrointervalovou hudbou zkrátka experimentoval, ale že jí chtěl vyjádřit nutnost nepolevit ve snaze a námaze hledat nové, jež k ustavení Kristova království na zemi může vést, byť by na první pohled mohlo vyhlížet tak, jako zní necvičenému uchu šestinotónová muzika – cize a podivuhodně.
Z dnešní historické perspektivy víme, že Marxem inspirované hledání nového v minulosti nevedlo k ráji na zemi, ale ke gulagům, hladomorům a dalším zvěrstvům. Přesto, přesvědčuje Hábova opera, není možné ignorovat nespravedlnost, kterou ve společnosti zakouší ti, kdo jsou jejími mechanismy a pravidly nejvíce znevýhodněni. Přijď království Tvé je tak darem nejen ke století republiky, jak avizovali organizátoři festivalu, ale i ke dvěma stovkám let vousatého revolucionáře.
