Láska má mnoho podob. Může být něžná, vášnivá, překvapující, zraňující, chlácholivá, rutinní, dobrodružná, ale nikdy nudná. Bohužel nový film italského režiséra Giuseppa Tornatoreho (Bio Ráj, Maléna, Baaria) zhruba po dvaceti minutách nudit začíná, a to přesto, že se scénárista a režisér v jedné osobě pokouší o velkolepý filmový obraz, zobrazující lásku tajemnou a doslova zničující, a také přesto, že herec Geoffrey Rush zde podává jeden ze svých nejlepších výkonů.
Vinu na rozpačitém vyznění filmu nese jednoznačně scénář. Základní příběh je totiž postaven na jednoduché lince, kdy se stárnoucí muž Virgil Oldman v podání Geoffrey Rushe nečekaně, s vášní a upřímností první lásky zamiluje do tajemné dívky Claire Ibbetsonové (Sylvia Hoeks), která trpí panickou hrůzou z okolního světa, a proto žije ve skrytých místnostech starého domu. Její nezařaditelnost, křehkost, změny nálady a krása Virgila totálně očarují, ztrácí svoji pracně budovanou vyrovnanost, léty vypracovanou až do obsesivních rozměrů.
Žádanou dramatičnost měly pravděpodobně dodat zvraty, které vznikaly v důsledku nepředvídatelných reakcí nemocné dívky. Bohužel napětí takto vznikající dost brzy vyprchá, protože se paradoxně stává předvídatelné. Divák sice neví, co přesně se tentokrát stane, ale že nějaký neadekvátní výstup přijde, je jasné.
Ačkoli režisér Tornatore ukázal svými předchozími filmy, že je básník obrazu, mistr velkého plátna, s osobitou poetikou, jako scénárista sám sebe uzavřel v podstatě do komorní hry čtyř lidí, bez potřebného přesahu. Kromě vynikající scény, propracované do nejmenších detailů a vytvářející podivnou atmosféru, nás Tornatore nechává v reálném světě, ve kterém se pomalu vrství jednotlivé situace vedoucí k lidské tragédii. Diváka odsuzuje do role pouhého pozorovatele, bez možnosti nahlédnutí do věcí pod povrchem. Právě toto odcizení, jakýsi nadhled nad příběhem i postavami, filmu bere na působivosti, divák zůstává chladným, nezúčastněným, a dokonce i nepřekvapeným, neboť to, co ho na začátku napadne, se bohužel stane.
Na tomto snímku by se krásně dalo doložit, jak tvůrce, který staví na osobitém vyprávění o důvěrně známém světě, ale opustí ho a pokusí se natočit obecný příběh, bez osobních, vnitřních vazeb, ztrácí půdu pod nohama. Přes formální dokonalost, výsledkem je hezká slupka bez vnitřního napětí a ojedinělé výpovědi, což obsahovaly všechny jeho dřívější filmy, kterými si vydobyl uznání i zasloužená ocenění. Ale zatímco v nich poetizující formou vyprávěl vlastně sám o sobě, o svém dětství (Bio Ráj), o svých prožitcích a vnímání světa v dospívání (Maléna) či o svém vztahu k rodné Sicílii (Baaria), v Nejvyšší nabídce svůj svět opouští, vypráví vykonstruovaný příběh stárnoucího podivína, který se nevhodně zamiloval, a společně s ním prohrává.
Nejvyšší nabídka - v kinech od 12. 9.
