V jednu chvíli byla nejlepší krasobruslařkou na světě a vzápětí zažívala, jak Amerika dokáže stejně intenzivně milovat jako nenávidět. Snímek Já, Tonya australského režiséra Craiga Gillespieho vypráví příběh kontroverzní Tonyi Hardingové. Od 1. března také v českých kinech.
Recenze: Tonya ze svého života těžko vybruslí, film se jí ale povedl
Tonya Hardingová znala od dětství jen násilí a ponižování. Ale potom, jako první Američanka, skočila trojitého axela, tři a půl vražedné rotace, za kterou se do ní všichni zamilovali, a její americký sen se naplnil.
Jenomže vzápětí se fatálně zhroutil, když byla spojena s útokem na svou největší konkurentku Nancy Kerriganovou, kterou neznámý muž zranil železnou tyčí, aby ji vyřadil z nominace na olympiádu.
Coenovský pseudodokument
Scenárista Steven Rogers to vlastně neměl komplikované. Stačilo jen tuhle šílenou story (jejíž zápletku by možná sám ani nevymyslel) vzít ze skutečného života a nechat o ní jednotlivé figury kontrastně vypovídat a moc se jim do toho nemotat. A to také rozumně, byť ve fiktivním modu (který předstírá reál), učinil.
Výsledkem je autenticky laděný, originálně komponovaný životopisný opus, který pracuje s flashbacky, prolamuje tzv. čtvrtou stěnu a žongluje s pseudodokumentárními přímými vstupy postav, jež v prostřizích komentují do kamery hrané sekvence, v nichž sami vystupují.
Na tenhle „neučesaný“ koncept si musíte chvíli zvykat, ale jakmile ho přijmete, můžete si to s Tonyou docela užívat.
Já, Tonya
Životopisná a coenovsky bizarním vidláctvím kolorovaná dramedy je založena zejména na propracovaných ženských figurách. V titulní roli zúročuje spoustu tréninkové dřiny, fyzického nasazení i hereckého umění Margot Robbieová (byť její trojitý axel je tvořen především triky a střihem), jež je podepsána i pod produkcí filmu.
Větší šanci na Oscara (pro nejlepší herečku ve vedlejší roli) má její matka, modelově hnusná vohera Allison Janneyová, před níž by každé dítě mělo včas preventivně zdrhnout do sirotčince.
Mužské role v čele s rumunským importem Sebastianem Stanem představují spíše chór hamtáků v druhém plánu, kteří konají špatné skutky s dobrými úmysly a podělají, na co sáhnou.
Nic veselého, a přitom zábavné
Režisér Craig Gillespie se suverénně pohybuje jak v tomhle pošahaném příběhu, tak v atmosféře sedmdesátých až devadesátých let a žánru, který více nežli „černočernou komedii“ (proklamovanou distributorem) připomíná retro bizarní, autobiografickou tragikomedii, jež to dotáhla až ke třem oscarovým nominacím.
A přestože se tu kladné postavy prakticky nevyskytují, na žádný pozitivní vztah tu nenarazíte a celkově to není nic veselého, není to deka, která vás zahltí depresemi, ale docela zábavný spektákl, v němž se střetávají kráska a zvíře na bruslích a provinční „mafiáni“ na ledě.
Tonya nám říká, že cesta na vrchol a pád na dno k sobě mohou mít hodně blízko a cena vítězství je právě taková, jakou jsme ochotni zaplatit. Je divoká, umanutá, explozivní a za každou (ale opravdu za každou) cenu odhodlaná zvítězit a dát do toho všechno. Ale vždy za sebe a po svém. Takže místo koncentrace a rozcvičování hulí v zákulisí cígo, pak típne vajgla bruslí a jde jim to nandat.
Nemusíte tuhle Tonyu Hardingovou (která si sama šije svůj kostým na závody a fyzičku trénuje jako Rocky) milovat – ale nemůžete ji přehlédnout.