„Narodil jsem se v roce potopení Titaniku,“ říkal malíř Kamil Lhoták. Kromě letopočtu 1912 jako kdyby tím udával i dvojznačný tón svého díla. Na jedné straně vášeň pro současnost, sport a technické vynálezy, touha být zcela moderní. Na druhé straně však také sugestivní melancholie, vědomí pomíjivosti, vzpomínka na něco ztraceného. Dosud největší výběr maleb jednoho z nejoblíbenějších českých autorů dvacátého století je k vidění od 7. února do 22. dubna v pražském Obecním domě pod prostým názvem Kamil Lhoták: Retrospektiva.
Recenze: Kamil Lhoták maloval auta i jednoruké slečny. Retrospektiva představuje neznámé obrazy
Vystavená kolekce, kterou pro sály Obecního domu připravila Retro Gallery, návštěvníkům představuje 120 olejomaleb ze sbírek 17 státních institucí a 31 privátních sběratelů, včetně 19 obrazů, které zatím nikdy vystaveny nebyly. „Myslím, že se nám podařilo shromáždit to nejlepší z Kamila Lhotáka, co státní a privátní sbírky skýtají,“ uvádí kurátor Jakub Sluka.
Současnou retrospektivou, které předcházely více než roční přípravy, pomyslně vrcholí výstavní triptych, který v roce 2015 otevřela expozice v Museu Kampa a na přelomu roku 2016 a 2017 pokračoval výstavou v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích.
GALERIE
Retrospektiva Kamila Lhotáka
I díky těmto výstavám se začali hlásit majitelé neznámých či domněle ztracených Lhotákových pláten. Autor, který během života namaloval 2000 obrazů, často svá díla rozdával jako dárky nebo vyměňoval třeba za láhev vína, a není proto úplně překvapivé, že unikátní plátna či kartony se objevovaly zastrčené za skříní nebo založené v knížce.
Mezi devatenácti zapomenutými či nikdy nevystavenými obrazy vyniká malba Soupeři z roku 1940, na které vedle sebe poklidně stojí dva emblémy Lhotákova díla, balón a automobil.
Cigareta před koncertem
Prostor Obecního domu nebyl pro retrospektivu vybrán náhodou, pro samotného Lhotáka totiž znamenal podstatný orientační bod vnitřní krajiny. Pravě tam se v roce 1923 uskutečnila výstava francouzského malířství, kterou ve svých jedenácti letech navštívil s matkou. Obrazy Rousseaua či Seurata už tehdy určily jeho další umělecké směřování.
Kamil Lhoták, 1982
A Obecnímu domu zůstal věrný i později. Kamil Lhoták mladší vzpomíná, že jeho otec tam s oblibou navštěvoval koncerty FOK: „Strávili jsme vždy příjemný večer v restauraci, objednali si dobré jídlo, povečeřeli jsme a teprve pak šli na koncert. A tenkrát, mezi večeří a začátkem koncertu, mě ti dva, oba kuřáci (malíř Kamil Lhoták a jeho přítel Jan Rychlík), učili kouřit.“
Retrospektiva je členěna do devíti tematických celků, které představují různé polohy Lhotákovy tvorby. Mezi kapitolami nechybí známá témata, například láska ke sportu, cyklistice, motocyklům nebo objevování městské periferie. Představeny jsou také francouzské náměty, obrazy inspirované příběhy Julese Vernea, portréty přátel a přítelkyň, surrealistické práce a samozřejmě také horkovzdušné balony.
Dostat do obrazů to dnešní
„Když mně bylo asi pět let, byl jsem s mou tetou Julií Kouglovou na trávě a ona mi najednou říká: Kamílku, letí balón. A skutečně, nad námi se vznášel za úplného ticha vzduchoplavecký balón. Každý, kdo balón viděl, zůstal štajf! Hlavně protože balón byl velký a tichý. O každém vzletu se vypravovalo dětem i vnukům,“ vzpomínal Lhoták, jak si zamiloval první dopravní prostředek, díky kterému se člověk dokázal vznést.
Kromě balonů od malička nadšeně vyhledával i další technické vynálezy, motocykly, automobily, letadla, lodě i vlaky. Stroje mu nebyly nežádoucím produktem moderní doby, ale přirozenou součástí přítomnosti, kterou je třeba milovat takovou, jaká je. „Snažím se dostat do obrazů to dnešní,“ říká sám Lhoták v kratičkém filmu, který o něm coby školní cvičení v roce 1959 natočil dnes proslulý dokumentarista Karel Vachek. Snímek, který je součástí výstavy, potěší citlivou výtvarnou kompozicí.
Kamil Lhoták (1912–1990) studoval práva na Karlově univerzitě, ale jako umělec byl samouk. V době dospívání ho sice inspiroval surrealismus, ale vrcholné období své tvorby spojil se Skupinou 42, v níž se setkával například s Jiřím Kolářem, Janem Smetanou, Františkem Hudečkem či Janem Kotíkem. Spolu s nimi zaměřil svůj zájem na každodenní život ve městě, nikoliv na velké, romantické náměty, ale naopak na obyčejné výjevy periferie, ve kterých nacházel záblesky poezie všedního dne.
Přes deklarovaný civilismus však jeho dílo sálá až mytologickým nábojem, vypjatou atmosférou obrazu, jakou ve svých dílech dokázal zhustit třeba představitel takzvané metafyzické malby Giorgio de Chirico.
Vy to víte nejlépe, že ve své malé zahrádce jsem se vždy snažil vypěstovat květinu, která by byla taková… nu: hrozná, děsivá, něžná, dojemná, tragická, prohnaná, směšná, velebná, odporná… pojízdná… a vznášející se. A jestli se mi to podařilo, nevím. Ale vynasnažím se, abych to dokázal.
Kromě známých pohledů do městské krajiny, na prašné pláně, opuštěné ploty a ohrady, cirkusové stany nebo cestářské boudy může návštěvník výstavy obdivovat i překvapivější kousky, třeba potemnělý, takřka expresionistický výjev Vraždy v Holešovicích z roku 1941, který malíř (a s ním i divák) sleduje skrze průsvitnou záclonku.
Oddílem výstavy, který nelze pominout, jsou portréty přátel, mimo jiné Františka Hrubína, Jiřího Koláře či Františka Tichého. Zvlášť působivé jsou něžné profily mladičké Aničky Schaeferové, kterou Lhoták miloval a dokonce požádal o roku, ale byl odmítnut. Fascinující jsou i další ženské portréty prozrazující zvláštní vkus malíře, který vyhledával dívky a ženy tělesné postižené, múzou mu byly třeba Manka Haštabová z Jedličkova ústavu, narozená bez levé ruky (obraz Dcera velkoměsta), nebo francouzská malířka Aimée Repin, jež bezruká malovala prsty na nohou.
Nesmírně pracovitý autor za sebou zanechal kromě dvou tisíců obrazů také čtyři sta ilustrovaných knih. Kresbami doprovodil mimo jiné oblíbenou knihu Dědeček automobil od svého přítele Adolfa Branalda, překlad Vynálezu zkázy od Julese Verna či Pohádky o mašinkách. Je pochopitelným kurátorským záměrem, že retrospektiva se soustředí na Lhotáka malíře, ale je škoda, že nenabízí ke srovnání adekvátní výběr z jeho ilustrací, které by ve světle vystavených olejů mohly zazářit novým výrazem.
Především velký malíř
Jakýsi neokázalý Lhotákův umělecký manifest zachycuje plátno nazvané Zeď vzpomínek (Pohled z pokoje), kde na bílé zdi jen coby náčrt vystupují jeho typické motivy, balóny, lokomotiva, pustá krajina… Vzpomínky otisknuté na zdi jsou zde důležitější než výhled z okna do „skutečného“ světa, který je odsunut ke kraji obrazu. Lhoták opravdu maloval především po paměti, nikoliv v plenéru nebo podle modelu, nemaloval vlastně věci jako takové, ale své vzpomínky na ně. Snad i proto na jeho obrazech každodenní realitu zahaluje atmosféra bdělého snu.
K výstavě vyšel výpravný katalog s reprodukcemi všech vystavených děl. Kurátor Jakub Sluka v jeho předmluvě cituje větu kunsthistorika Jaromíra Zeminy pronesenou jednou před Lhotákovým obrazem: „Ti, co na to ještě nepřišli, na to velmi brzy přijdou. Lhoták byl především velký malíř.“
Návštěvníci výstavy Kamil Lhoták: Retrospektiva v pražském Obecním domě se o tom mohou přesvědčit až do 22. dubna.
