Skupina Queen s Adamem Lambertem zahajuje ve středu v Praze evropskou část turné. K nové výpravné show přidá program, který připomene čtyřicáté výročí vydání nejprodávanějšího studiového alba kapely News of the World. Kytarista Brian May před koncertem poskytl České televizi exkluzivní rozhovor. Vyzpovídal ho Petr Vizina.
Kytarista Queen Brian May: Staré dobré časy jsou právě teď
Brian May: Jedna píseň nemůže Queen vystihnout (zdroj: ČT24)
V Praze začíná evropská část světového turné Queen. Četl jsem recenze jihoamerické části turné a ani jedna nebyla záporná. Co se stalo?
Vím, je to zvláštní. Většinou máme spousty špatných recenzí. Buďto děláme něco dobře, nebo špatně. Lidem se líbíme, ale zvláštní je, že médiím také. Obvykle s nimi bojujeme. Nabízíme podle mě dobrou show. Poskládali jsme ji tak, aby byla zábavná a dobrodružná. Myslím, že Freddiemu by se dost líbila. Nechodíme kolem horké kaše, míříme přímo na komoru, bang bang bang, takový byl vždycky styl kapely.
Freddie s námi žije
Zmínil jste úvahu, co by na to řekl Freddie. Ptáte se takhle často?
Neustále. Freddie s námi žije, Roger (Taylor - další člen kapely Queen, pozn. red.) by vám řekl totéž. Nezmizel nám z mysli, tipujeme, co by řekl a čemu by se zasmál. Freddie je samozřejmě součástí programu. Několik Freddieho skvělých momentů na koncertech připomínáme. Je součástí zábavy, týmového ducha. Tak to má být. Vždyť je jedním z tvůrců Queen a měl by ve svém díle zůstat. Nejen v myšlenkách, ale jako část zábavy. Ale ne příliš, nechceme spoléhat jen na Freddieho, to by byla chyba, pouhá nostalgie. To si doma můžete pouštět desky. Máme skvělého zpěváka - Adama Lamberta - a občas Freddieho bereme do hry.
Adam Lambert má jako zpěvák Queen zvláštní pozici. Vybrali jste ho, protože připomínal Freddieho?
Nevím, jestli jsme si ho vybrali. Nehledali jsme. Je to takový dárek od Boha. Dokonce jsme ani neměli v plánu pokračovat. Po Paulu Rodgersovi jsme si řekli, Roger a já, že jsme s Queen skončili. Vzkřísili jsme kapelu k životu v jiném obsazení a přišel čas se rozloučit. Potom v televizi zazpívá Adam Lambert v soutěži American Idol. Nevyhrál, ale z celého světa nám chodili e-maily, že to je člověk, který by měl zpívat s Queen. A měli pravdu!
Nevěřím vám, že jste s Queen chtěli skončit. Zdá se mi, že kapela je pro vás víc než živobytí.
Tohle jsme v určitou chvíli také zjistili.
Co je v sázce, když dnes vyjdete na pódium? Riskujete něco? Třeba pověst kapely?
Myslím, že nemusíme nic dokazovat, ale každou chvíli můžeme udělat chybu. To je na tom dobré, vzrušující, nebezpečně. Jsme jednou z mála stadionových skupin, která nehraje s metronomem, nepoužívá předtočenou hudbu ani zpěvy. Hrajeme kompletně naživo, je to nebezpečné a pokaždé jiné, a proto se lidem líbíme. Každou minutu můžeme udělat chybu, nemáme záchrannou síť. Máme podle mě správný postoj, umíme odpustit každý sám sobě i druhým v kapele. To nám v dávných dobách moc nešlo. Máme víc smyslu pro humor.
Esenci Queen nevystihne jedna píseň
70. léta jsou spojena s kapelami jako Led Zeppelin, Queen, velkými stadiony, velkým zvukem. Ohlížíte se za tou výjimečnou dobou, za těmi starými zlatými časy?
Ohlížím se. Ale dokud člověk ví, co dělá, a stále funguje, žije staré zlaté časy právě teď. Jako v té Rogerově písni: Tohle jsou dny našeho života! Máme neuvěřitelné štěstí, že můžeme s kapelou jít ještě dál, vymýšlet a nabízet lepší a větší podívanou. Tohle jsou ty staré dobré časy, stačí tomu věřit. Byl jsem při natáčení, které napodobuje koncert Live Aid pro náš film o Freddiem. To by mě nikdy nenapadlo - dívám se na někoho, kdo představuje mě a Freddieho v roce 1985, žije znovu naše životy. Kdo jiný má takové štěstí?
Co tedy je podle vás esence kapely Queen?
Podstata je to, co lidi vezme za srdce a vzájemně propojí. Nevím, jestli se dá vybrat jedna písnička, která by podstatu Queen představovala, v každé je tolik zatáček a změn, snad proto, že členové Queen jsou zároveň dost složité lidské bytosti.
Co třeba ty skladby, ve kterých se jako rockový kytarista umíte v jediném songu předvést i upozadit?
Dobře, řeknu vám tři písničky, které mají největší ohlas. Na konci koncertu, a nezáleží na tom, co hrajeme, vždy odpálíme tři skladby, které jsou darem, nevím, jak je jinak nazvat. A mohu jim tak říkat, protože se spojí s publikem, aniž by se lidi zdráhali nebo přemýšleli.
Jedna je Bohemian Rhapsody, ta je v životě každého člověka, každý měl v životě takový pocit. Další We Will Rock You - každý už to někdy slyšel a připadal si tak. A třetí We Are The Champions, u které, podobně jako u předchozích, se člověku vybaví a spojí určité chvíle v životě.
Jsou to moje oblíbené, přesahují totiž obvyklé spojení s posluchačem. Obvyklé spojení je potlesk publika, pocit spokojenosti, když oblíbenou písničku hrají v rádiu. Pokud ale písnička pronikne hlouběji, je součástí cítění člověka. Jakmile uslyší byť jen pár tónů, cítí je na těle, doufám, že jsou to dobré emoce.
Také jste se nikdy nebáli jednoduchosti. Jednodušší píseň než We Will Rock You asi neexistuje.
Jednoduchost je základ, pokud vám u publika projde.
Nechci se vracet
V roce 1986 jste hráli v Budapešti a nejspíš tím přispěli k brzkým změnám východního bloku. Pamatujete si to?
Velmi přesně. Naštěstí z toho máme videozáznam. A také filmový záznam ze samotného koncertu na Népstadionu od skvělých maďarských filmařů. Pamatuji si, jak jsme se učili krátkou maďarskou lidovku. Kvůli obecenstvu. Nikdo z nás to nezapomene.
Nevěnujete se jen hudbě. Kdy jste obhájil dizertaci na poli astrofyziky?
Třicet let poté, co jsem začal studovat.
V astrofyzice je čas zajímavý pojem. Jak se na svůj život díváte jako astrofyzik?
Třicet let je v astronomii úplné nic. Mrknutí oka. Co si myslím o čase? Před pár měsíci jsem oslavil sedmdesátiny. Změnilo mě, když jsem to číslo viděl - sedmička a nula. Uvnitř se tak ale necítím. Nemám dojem, že jsem dost moudrý a také zkušený na sedmdesátiletého člověka. Spíš na pětatřicetiletého. A když vstoupím do místnosti, připadá mi, že se podle toho lidé ke mně budou chovat. Jako k někomu nejistému, kdo stále hledá svou cestu. Ale ve skutečnosti mi je dvakrát tolik.
Čas je něco podivného. Je na něm cosi subjektivního. Procházel jsem staré fotky s pocitem, že můžu vstoupit do děje, jako do stroje času. Vejdu dovnitř, jsem v té situaci, vidím lidi kolem, jsou to 70. léta, vidím krajinu, slyším zvuk, cítím, co se děje. Cítím, co se v té chvíli odehrávalo uvnitř mě samotného. Vlastně mě to trochu dojalo, přišlo mi, že objevuji část sama sebe, na kterou jsem už zapomněl. Závěr jsem si ale udělal takový, že se nechci vracet. Byly to skvělé časy, ale chci zažívat přítomnost a to, co mě čeká.