Recenze: Blade Runner 2049, dokonale chladné vzkříšení legendy

Svět lidí a replikantů stojí na křehkých základech. Jestliže se zhroutí zeď, která odděluje ty, kteří se narodili, od těch, kteří byli stvořeni, nastane válka. Formálně precizní stylové cvičení Denise Villeneuva pod produkčním dohledem Ridleyho Scotta nabízí temnou, pomalou a chmurnou vizi o tom, jak to může dopadnout, když androidi přestanou snít o elektrických ovečkách, začnou zamilovaně kopulovat a konečně odhalí možnou budoucnost svého druhu.

Kalifornie 2049, třicet let poté, co Rick Deckard lovil ve věčném dešti a atmosférickém rauši Vangelisova soundtracku v postapokalyptickém L. A. vražedné replikanty z divoké party Roye Battyho, pokračuje jeho a jejich příběh dál. Čekali jsme na něj dlouho.

A čekali jsme na něj s vědomím, že přece jednou přijít musí a znovu nás dostane. Čekali jsme možná s až příliš samozřejmou představou, že ještě jednou prožijeme přelomový filmový zážitek, který posune hranice žánru a přivede nás k orgastickému diváckému vytržení.

Dočkali jsme se, užili si to, ale orgastická exploze ani žánrová revoluce se nekonají. Přestože talentovaný a k originálu s respektem přistupující Denis Villeneuve tenhle formát umí (viz Příchozí) a zvládá akcent na atmosféru, neuchvátanou naraci, industriální vizuál temného, futuristického světa a existenciální filozofování, pokládající otázky typu, kdo jsme, kam jdeme a jestli nám už náhodou neujel poslední vlak.

Kdysi to bylo jednodušší

Je divné zabíjet vlastní druh, ale lidé i replikanti to mají zmáknuté. Třeba takový KD6-3.7., současný lovec androidů ve službách policie L. A., jenž na své misi narazil na tajemství, které může odhalit kořeny jeho původu, otřást tímto světem a dát nový impuls impériu úchylného génia Niandera Wallace. Jestli je tím, kým si myslí, že je, budou ho do konce života lovit takoví zabijáci, jako je on. Takže musí rychle najít úkryt Ricka Deckarda, který zná odpovědi na všechny zásadní otázky a kdysi dělal jeho práci. Jenomže kdysi byl svět přece jen jednodušší.

Villeneuve staví svého Blade Runnera na atmosféře (nastolené již úvodní sekvencí na proteinové farmě), řemeslně dokonalé režii a vystajlovaném vizuálu Rogera Deakinse, jenž vítězí nad narací. A také na výkonech přesně obsazeného, Ryana Goslinga, který tyhle typy drsných a mlčenlivých samotářů umí (viz Drive), jeho virtuální společnice s kubánskými geny Any de Armas, holandského anděla smrti Sylvie Hoeksové, jejího úchylného bosse Jareda Leta a spolehlivě kultovního Harrisona Forda, na něhož si ovšem musíte trpělivě počkat.

Menší očekávání, větší zážitek

Výsledkem je chytře prokombinovaný, nehostinný, bezútěšný a znepokojující, noirový a futuristický kompakt (kouzelníci z českého UPP se zase vyznamenali), natočený v Maďarsku, disciplinovaně šlapající ve stopách originálu, vycházející z tezí, že každá civilizace byla vybudována díky otrokům a replikanti jsou jen stroje, které jsou buď prospěšné, nebo představují riziko, jež musí být zlikvidováno.

Je to vlastně docela jednoduché, stejně jako základní story, přizdobená originálními nápady, jako je třeba synchronizovaná milostná trojka. Kdo zná Scottův originál, užije si Villeneuvovo pokračování lépe, kdo tuší jak to ve filmovém byznysu dnes chodí, ten ví, že už první víkend naznačí, zda se pojede dál, na což zadělává poslední záběr.

Měl to být nejlepší film roku, ale je to „jen“ velmi dobrý film, jehož postapokalyptická patina není tak autentická, ani poetika a vnitřní tenze tak intenzivní, jak to známe od jedničky. Budete-li k BR 2049 přistupovat s menším očekáváním, budete odměněni větším zážitkem.