Ve věku 90 let zemřela „první dáma cembala“ Zuzana Růžičková. Interpretační záběr této uznávané cembalistky a hudební pedagožky sahal od baroka až po současné skladatele, proslavila se ale zejména provedením děl Johanna Sebastiana Bacha. Právě jeho hudba a také víra, že vše v životě má svůj smysl, vrátily Zuzaně Růžičkové naději do života. Životní deziluzi v ní vyvolalo věznění v nacistických koncentračních táborech.
Osudový Bach
- Zuzana Růžičková měla být jedním z hostů na festivalu Zlatá Praha, který v pátek 29. září od 12:30 v budově Themos uvede nový dokumentární portrét této umělkyně. Snímek Zuzana Růžičková: Hudba znamená život odvysílá také ČT art - už 27. září ve 21:55.
Bachova hudba Zuzaně Růžičkové pomáhala už při věznění v Terezíně i následně v koncentračních táborech Osvětim a Bergen-Belsen. Do Terezína se s celou rodinou dostala, když jí bylo dvanáct let. „To už jsem velice Bacha milovala,“ vzpomínala v dokumentu, který o ní v roce 1994 natočila Dagmar Smržová pro cyklus GEN.
„Když můj otec zemřel a my jsme dostali povolání do transportu, nemohla jsem samozřejmě ty noty vzít s sebou, takže jsem si tu skladbičku opsala na kus notového papíru. A když jsme v Osvětimi přistáli na té pověstné rampě, jak mě hodili do náklaďáku, svírala jsem ji v ruce, ale ona mi ulétla. Maminka, která se dostala do jiné skupiny, věděla, co ta skladba pro mě znamená, a vrhla se za ní. Děvčata mamince podala ruku a vytáhla ji na auto, kde jsem seděla, tím pádem jsme se potom dostaly do jednoho bloku, zůstaly jsme u sebe. Čili tahle prostá skladbička měla i určitý osudový význam.“
Skladbu prý na koncertech nerada hrála, považovala ji za vzácnou. Přestože jí zároveň připomínala velmi těžkou dobu, stejně jako číslo z koncentračního tábora vytetované na předloktí. „Měla jsem štěstí, že dívka, která mě tetovala, byla poměrně výtvarně nadaná, takže to číslo není ošklivé, ale i kdyby bylo, nikdy bych si ho nenechala vyoperovat, protože je to svým způsobem dokument, na který jsem i hrdá,“ říkala.
K výrazným počinům jejího hudebního působení patří nahrávka Bachovy kompletní cembalové tvorby. Natočila ji v letech 1965 a 1975, znovu vyšly letos u příležitosti devadesátých narozenin Zuzany Růžičkové.
Osudové cembalo
Hned po válce začala studovat v Plzni hru na klavír, v roce 1947 pokračovala na pražské AMU, kde studoval také její pozdější manžel, hudební skladatel Viktor Kalabis. Na akademii ke klavíru přidala cembalo. Tento nástroj se pro ni stal zásadním a přinesl jí i světový ohlas. Cesta k němu ale byla klikatá.
„Ráda jsem Bacha hrála a měla jsem k němu zvláštní vztah, což u dětí není tak obvyklé. Takže moje učitelka rozhodla, už když mi bylo deset roků, že je pro mě vhodné cembalo. A protože byla natolik vzdělaná, říkala: Bach nepsal pro klavír, psal pro varhany nebo cembalo. Byla jsem dítě slaboučké, často nemocné, takže varhany nepřipadaly v úvahu a zbylo cembalo,“ popisovala virtuoska v roce 2012 v rozhovoru pro Českou televizi.
„Cembalo jsem nikdy neviděla ani neslyšela, protože za první republiky toho tady mnoho nebylo, a v Plzni, odkud pocházím, vůbec ne. Bylo ovšem plánováno, že jakmile dokončím povinnou školní docházku, pojedu studovat do Paříže k Vandě Landovské, největší osobnosti v oboru cembala té doby. Do toho ale samozřejmě přišel fašismus, čtyři roky koncentráku a pak už se moje učitelka hudby nad mýma rukama rozplakala. Důležité bylo, že jsem si říkala, že bez hudby to nevydržím.“
V roce 1956 zvítězila v Mnichově na mezinárodní cembalové soutěži, poté studovala hru na cembalo také v Paříži u významné švýcarské skladatelky a cembalistky Marguerite Roesgen-Championové. Hru na klavír a cembalo také sama vyučovala, ale až v polovině 80. let se jí na AMU podařilo prosadit cembalo jako plnoprávný hlavní studijní obor.
„Neměla jsem stranickou školu ani příslušnost. A navíc cembalo byl nástroj církevní, feudální, Bach měl stále nějaké religiózní texty a významy. Takže vždy, když nastoupil nový ministr školství, nechal si mě volat, že to přece není možné, že jsem ve světě známá a že bychom to na té AMU měli udělat. A pak se to najednou vytratilo. Profesuru jsem dostala až v roce 1990 jako rehabilitační,“ vysvětlovala.
Za interpretační mistrovství získala Zuzana Růžičková mnohá zahraniční ocenění, mimo jiné francouzský titul Rytíře umění a literatury. V lednu tohoto roku se stala také laureátkou prvního ročníku Classic Prague Awards.
