Mlčet neznamená naslouchat a mluvit neznamená sdělovat. Mnohdy žijeme v hluchoněmých vztazích, nejen ke svému okolí, ale i k sobě, obává se spisovatelka Ivana Myšková. Aspoň to plyne z meziřádků její povídkové sbírky Bílá zvířata jsou velmi často hluchá.
Základní čtenářská přitažlivost textů Ivany Myškové spočívá v tom, že vyslovují nevyslovitelné (anebo nevyslovené). V životě postav (rozuměj v našich životech) verbální komunikace jako způsob dorozumění selhává, a jak by mohla neselhat, když nelze najít ta správná slova (nebo je hledat nechceme či neumíme).
Jako ten jelen s pneumatikou
Povídky uvozuje autorka úryvky z jiných knih. Cituje Dostojevského, Manna, Musila (a vtipně po jejich boku i samu sebe), díla, v nichž často hrdinové (pokud mohu posoudit) nejsou ve skutečnosti tím, čím se zdají být. Svým postavám ale Myšková takové mimikry odmítá dopřát.
Vrhá je do situací, v nichž jsou nuceny se skutečně projevit (i když třeba jen před zrakem čtenáře). Situací někdy podivných a tragikomických, někdy banálních: zachutnají jim psí krekry, uvíznou na hasičském bále, nastěhuje se k nim neznámý chlap, který nosí jejich župan, nebo si na okna nepořídí závěsy.
Přiznávám, že ty druhé za mě působí o něco silněji, snad proto, že pod povrchem obyčejnosti ještě více vynikne skrytá složitost. Viz třeba povídka Vůně domova nebo titulní Bílá zvířata jsou velmi často hluchá.
V ní Myšková zmínku o bílém „nácterákovi“, který celý život prožil s pneumatikou kolem krku, do níž omylem kdysi strčil hlavu, využívá jako podobenství (vztáhnutelné na celou knihu) o naší vlastní omezenosti. Jsme uvězněni ve svých životech, svých hlavách, ve svém haraburdí („sběratelství“ je jedním z leitmotivů povídek), proto se s druhými, neřkuli blízkými, nikdy skutečně nemůžeme potkat, i když některým hrdinům se to (téměř) povede.
Slova a pes – nejlepší (ne)přítel člověka
Je vlastně paradoxem, že téma neschopnosti vyjádřit se Myšková vyjádřit umí. Svými verbálními schopnostmi dovede navodit porozumění nevyslovenému. Mnohdy s více či méně skrytou ironií. Sahá přitom do neotřelých zásob, za zdůraznění stojí různé výpůjčky z botaniky a zoologie.
Zejména zvířata ji zjevně fascinují, například pes se v povídkách vyskytuje několikrát, domácí mazlíček, do něhož postavy projektují své vztahy s jinými bytostmi. Koneckonců i samotný název sbírky, jakkoliv zní jako začátek surrealistické básně, vychází z faktu, že zvířecí albíni bývají často hluší. Stejně tak v textech působí různé pachy a pachutě, snad jako signál, že je cosi shnilého v životě lidském.
Na rozdíl od svých hrdinů Ivana Myšková používá slova k tomu, k čemu primárně jsou určena – k pojmenování skutečnosti. A že není zdaleka tak jednoduché, jak to zní (však všichni víme) – sdělit skutečné, a ne podstatu prostě okecat (tahle recenze snad také není ten případ).
Ivana Myšková: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, vydal Host, 2017.
