Zhruba čtyři desetiletí poté, co George Lucas položil základní kámen galaktické ságy, která změnila svět kosmické sci-fi a fantasy, se diváci dozvědí, bez koho by Luke Skywalker a Han Solo nezasadili Impériu rozhodující úder a neposlali jeho Hvězdu smrti do galaktického šrotu. Ti, kteří kvůli tomu riskovali život, sice nedostali žádná vyznamenání (jako Skywalker a Solo), ale jejich příběh dokáže utáhnout samostatný film. Od 15. prosince ho v kinech vypráví Rogue One: Star Wars Story.
Poté, co v loňském roce natočil režisér J. J. Abrams pro Walt Disney Picture sedmou epizodu ikonické série Star Wars: Síla se probouzí – která z dvou set investovaných mega vygenerovala více než dvě miliardy dolarů – bylo zřejmé, že tenhle „brand“ pořád funguje, když se produkt neodflákne, což by v případě Star Wars bylo téměř svatokrádežné.
A dlužno konstatovat, že fanda Star Wars (jež ho údajně přivedly k filmové režii) Gareth Edwards, evidentně poučen svojí monstrózně pokulhávající Godzillou, si dal tentokrát bacha a navzdory vcelku triviálnímu příběhu, jen zběžně naskicovaným figurám a lehce přebouchnuté stopáži natočil, za vydatného přispění kouzelníků z Industrial Light & Magic, relativně uzavřenou epizodu Star Wars, která má pomalejší rozjezd, kompenzovaný stylově akčním závěrem, a je podložena zajímavým castingem a neodbytým filmovým řemeslem.
Je toho ještě hodně, co hlavní sága nabízí k dopovězení, a Star Wars Anthology, jejíž první vzorek právě směřuje do kin, některé chybějící odpovědi předkládá. Můžete aplaudovat nebo protestovat, ale vyjde to nastejno, protože Walt Disney se rozhodl, že tyhle války jen tak neskončí (a to jak v základní řadě, tak ve vedlejších příbězích). Galaxie je nekonečná aréna, kde se vždycky najde nějaká ta temná síla, s níž je třeba si to rozdat. A Rogue One dokazuje, že je tu spousta figur a příběhů, které ještě neznáte.
Nejsympatičtější figura? K-2SO
Orientace ve skocích časovými osami a hyperprostorem není jednoduchá, což znamená výhodu pro ty, kteří už mají s touhle ságou mnohé odkoukáno a odžito. Jenomže ani perfektně vyladěný casting nezmůže mnoho tam, kde chybí přesvědčivá charakteristika, motivace a vývoj jednotlivých postav, o kterých se toho tady moc nedozvíte.
Když australská hvězda Ben Mendelsohn nemá dostatečně našponovaný záporácký part, těžké váhy Forest Whitaker a Mads Mikkelsen jen zlehka prošumí dějem a chemie mezi ústředním tandemem Felicity Jonesovou a divným Diegem Lunou, kteří předstírají, že jistí romantický motiv, se významně blíží nule, nelze se divit, že nejsympatičtější figurou je droid K-2SO, jenž navíc vnáší do děje alespoň trochu humorného nadhledu, který tu jinak proklatě chybí.
Rogue One nabízí povinně brilantní trikové pasáže, o něco temnější atmosféru a drsnější akci, než bývá v Star Wars zvykem. A také zjištění, že hudební skladatel Michael Giacchino není John Williams, absenci klasických trademarků, které (stejně jako hravá poetika Hvězdných válek) ustoupily hlučné válečné vřavě, a velké gradující finále, jež nechává zapomenout na to, že jsme sem tam mohli pocítit i závan nudy.
Navzdory tomu je tahle válečná galaktická bojovka, kde na nějakém tom životě nezáleží, velkolepým a profesionálně odvedeným spektáklem. Není to absolutní srdcovka a v rámci širší série se nejedná o zjevení, ale spíše o mezihru, která neurazí, ale také nenabízí motiv, který by vás položil na lopatky.
