Fenomenální úspěch barvitého výletu do azurových vod Velké útesové bariéry, kde se před třinácti roky hledal ztracený Nemo, vynesl téměř miliardu za devadesát čtyři investovaných mega a kromě tří nominací (za hudbu, střih zvuku a scénář) i prvního pixarovského Oscara za nejlepší animovaný film. K nalezení populárního Nema a k jeho návratu do sasankového domova, tehdy významně přispěla i záchranářská šupinka Dory, disponující nejhorší krátkodobou pamětí a největším optimismem, jaké se kdy proháněly pod mořskou hladinou. Ryba je kámoš, jemuž tu držíte ploutve a přejete, aby to dal, a ne něco, čím se nacpete u oběda nebo to na výletě dolujete z konzervy. A podmořský svět je tak dokonalý, že po čase začnete šmátrat, kde máte šnorchl. Pixar to tehdy parádně odbrzdil a teď nastal čas nahodit znovu řemen.
Sympatická Dory si již tehdy řekla o svůj vlastní příběh a scenárista a režisér Andrew Stanton jí ho dal. Je to příběh znovu se probouzející paměti, který Dory, Marlina a Nema opět žene napříč oceánem do kalifornské Perly zálivu Morro Bay, což je pečovatelské super akvárium pro mořské tvory, kde Dory zachytila matnou stopu své rodiny. Pracuje se tu v rytmu záchrana – uzdravení – osvobození, podmalovaném z amplionů hlasem Marka Ebena, který je tu autenticky sám za sebe, což je na první poslech bizarně ulítlé, ale na druhý milé a originální. Jenomže propátrat tohle akvárko znamená sehnat si místní parťáky, kteří to tu znají a ví, jak na to. Zpruzený chobotničák Hank, běluha Bailey s vadnou echolokací a blbě plavající velryba Naděje už natěšeně čekají.
Sázka na jistotu
Stantonova Dory plave s až přílišným respektem v brázdě Nema, což je sázka na jistotu, která s sebou nese i riziko recyklovaného „déjà vu“, jež nemá větší ambici dějově něčím zásadně překvapit. Je to škoda, protože jinak je Dory brilantní kombinací současné špičkové počítačové grafiky, skvělé animace, úžasně prosvětleného a barevně tónovaného vizuálu Jeremyho Laskyho (Hledá se Nemo, Toy Story 3, Auta), který má v žánru natrénováno, a příjemného soundtracku Thomase Newmana. Opět je to dojemné, vtipné (hlavně díky chobotničákovi Hankovi), pozitivní a schopné oslovit malé i velké diváky. Ale opět je to zasazeno „jen“ do vyzkoušeného dramaturgického vzorce, v němž si zaplaval již Nemo.
Zatímco český dabing docela šlape, scénář mohl přece jen přitlačit na pilu, vyslat Dory na původnější cestu a nesnažit se dotlačit dynamiku a originalitu dvěma nastavovanými konci. Doposud se Dory jen toulala, ale teď si vzpomíná na to, co se stalo, a to jí dává nový cíl, při jehož dosahování je třeba skousnout obligátní, ale přijatelná moudra: „Když se soustředíš, dosáhneš všeho na světě“ či „Vždycky lze najít cestu, která vede k cíli.“
„Když se všichni zbláznili z Nema, který se díky mně našel, rozhodli se v Pixaru (a že jim to trvalo), že mi zaplatí vlastní film, protože kvůli mé chronické ztrátě krátkodobé paměti, bych si svá nezapomenutelná dobrodružství určitě nezapamatovala. Tady je, a věřte mi, je to moc dobrý film. Tak se na něj přijďte mrknout, ať se všechno dozvíte a já můžu v klidu odplavat a zapomenout. Protože to mi jde fakt nejlíp.“
