Viktor Preiss se rozhodl rozloučit s divadelním herectvím. V červnu mu potlesk publika v Divadle na Vinohradech, kde působil od roku 1983, poděkoval při třech derniérách. Včetně posledního představení legendární vinohradské inscenace Brouk v hlavě. „Je to jen nová fáze života, nejsem sentimentální,“ říká ke svému odchodu do jevištní penze sám herec v rozhovoru pro ČT24.
Co vás vedlo k ukončení divadelní kariéry? A myslíte to s koncem opravdu vážně?
Neberu to nijak fatálně. Je to jen nová fáze života, aspoň předpokládám, že ještě nějakého. Nechci to téma dělat zajímavé, je to úplně běžný odchod do důchodu, i když to zní všelijak, a předpokládám, že nějakou práci, třeba v televizi, dělat budu. To bude ale jiná kategorie, jiný rytmus.
Jak prožíváte derniéry?
Jsem člověk, který nepláče nad rozlitým mlíkem, beru to jako určitou zákonitost. Derniéra se odehraje, i když má inscenace své diváky a je stále vyprodaná, jako třeba Brouk v hlavě, který byl dvacet let na repertoáru. Změna je prostě život, přišly jiné tituly, jiná práce. Nejsem v tomhle směru sentimentální.
Brouk v hlavě měl derniéru a zároveň 363. reprízu 1. června. Diváci se se hrou a vámi loučili ovacemi vestoje. Říkal jste, že nepatříte k těm, kteří by derniéru oplakávali, ale přesto: byl to moment silného dojetí?
To je nejhezčí pocit. Když vstane celé divadlo a lidé vás odmění, člověk vidí diváckou přízeň, to je samozřejmě silný okamžik.
Před Vinohrady jste dlouhodobě působil v Městských divadlech pražských. Je pravda, že jste několikrát odmítl nabídku z Národního divadla?
Ano, teď už to můžu říct, asi čtyřikrát.
A z jakého důvodu?
Když si na nějakém místě zvyknu, už těžko prostředí měním. Byl jsem závislý i na lidech, ať už to bylo v Městských divadlech pražských nebo potom na Vinohradech, protože jsem zastánce stálých souborů, kdy se utváří nějaké mužstvo. Kopete za nějaký manšaft, jste v nějaké skupině, která si musí nahrávat, která spolu musí cítit, musí ctít hru a určitým způsobem i styl. To všechno hrálo roli, že jsem nerad opouštěl to, kde jsem byl takzvaně doma.
Za 45 let u divadla jste hrál víc komedií než shakespearovských tragédií a dramat. Je to tak?
Měl jsem vždycky sklon vnímat tragikomedii a komedii jako nejen těžký žánr, ale jako vděčný žánr. Když se někdo naučí hrát komedii, poskočí v hereckém řemesle velký kus dál. I když si vážím i vážného žánru, vyznávám víceméně ten komediální.
Dá se říci, že jste k tomu měl dobrou průpravu už odmala, protože jste prý býval třídním šaškem. Není to někdy ošemetné, neočekává se pak stále od šaška, že bude bavit ostatní?
Přesně tak. To je herecký osud - opakování. To, že přijdete do divadla a divák má nějaké očekávání, které musíte nějakým způsobem naplnit, je velká zodpovědnost, a já ji, možná přemrštěnou, celý život mám a hrozně mě limituje, svým způsobem i bere energii.
Jste puntičkář?
Jsem, ale jen na pracovní věci, v soukromém pořádku jsem rozevlátější.
Na divadle jste se setkal s takovými hereckými legendami jako Josef Bek, Svatopluk Beneš či Marie Rosůlková. Vzpomínáte na někoho zvlášť s velkou úctou?
Byly to všechno osobnosti, které kandrdase, tedy začátečníka u divadla, přijali takovým způsobem, že potom tím vztah k mladému kolegovi předaly i mně a já jsem pak přijetí k divadlu realizoval na mladších kolezích. Nerad bych někoho vynechal, byla to celá generace lidí, kteří určovali ten žánr, nároky, úroveň divadla. Komorní divadlo, jedna z nejslavnějších scén MDP, už neexistuje, ale ti lidé žijí v generaci, která je zažila, a já na ně velmi rád na všechny vzpomínám.
A vzpomínáte i některého z režisérů? Například s Jaroslavem Dudkem jste mimo práci v divadle natočil i úspěšný seriál Nemocnice na kraji města.
Když mi pan režisér nabídl tuhle roli, nechápal jsem, proč zrovna mně. Neříkám, že jsem úplně nesportovní typ, za mlada jsem se snažil dělat sprint, ale spíš jako maskot. Takže jsem nechápal, proč režisér Dudek právě mě vybral za hokejistu. Možná proto, že ten kluk v seriálu prodělává osobní a citovou změnu, osobní, není jen sportovní mozek.
Nikdy jste se ho na to nezeptal?
V podstatě jsem si netroufnul, i když někdy v žertu jsem to zmínil, ale on byl natolik svébytný člověk, že některé otázky prostě neměl rád.
Které nemáte rád vy? Tuším, že jsou to ty osobní.
Má to v sobě jedno nebezpečí, že se věci potom zkreslí. Všechny rozhovory jsem vždycky pečlivě přepisoval a vlastně v nich nezbyla bezprostřednost. Navíc je zvláštní, že už vyšla druhá knížka o Viktoru Preissovi a já o ní nemám vůbec povědomí. Nikdo mě nekontaktoval, nikdo mi neřekl, jestli do ní nechci nahlédnout, vyšla bez mého vědomí. Jsou v ní opsané citáty z novin, je to napsané tak, že je to asi nenapadnutelné.
Vždycky se musím usmívat nad tím, že jsem například u mladých novinářů synem Gabriely Preissové, která napsala Její pastorkyňu a zemřela několik desítek let před mým narozením, nebo že moje matka měla čtyři děti, což není pravda atd.
Co ale pravda je, že váš tatínek byl velký motoristický fanda a vy jste jednou přiznal, že pánská část vaší rodiny je prostě motory praštěná.
Ano, musel jsem klopit zatáčky, aby patníky šustily kolem hlavy. To žije v genech. Víte, který vjem je nejnádhernější? Když tátu cítíte přes nějakou vůni, nějaký dotyk - a to mně zbylo a to bych chtěl, aby tyhle vzpomínky po mně zbyly v mých vnoučatech. Táta mi předal třeba vůni kožené bundy, přimontoval mě páskem k sobě na motorku, takže jsem od pěti let drandil a prožíval jsem s ním nějaké okamžiky: přírodu, bouření motorů, pach benzinu - to mám dodneška.
