Sami rozhodujeme, kdo jsme. Kdy a s kým se seznámíme, komu dáme kopačky a v jaké společnosti zapaříme na Svátek matek oslavující nejdůležitější práci na světě. Režisér Garry Marshall si ani po osmdesátce nedá pokoj. Odvážně se pouští do romantických komedií, které ho kdysi katapultovaly do první hollywoodské ligy (viz Pretty Woman). Tentokrát představil několik rodin, které mají jen pár dnů na usmíření a vstřebání všech kostlivců nacpaných ve skříni.
Recenze: Svátek matek je ubulený cajdák plný žánrových klišé
Tohle je den, kdy se může stát cokoli. Třeba se můžete svézt v nafukovací růžové děloze, která bude hvězdou alegorického průvodu, nacpat se k snídani nezdravými koblihami a pak jít do školy „na ostro“ bez spoďárů, tak jako synové Sandy (Jennifer Aristonová), která si dlouho myslela, že je vcelku spokojenou polovinou nejšťastnějšího, rozvedeného páru na světě.
A také je tu sympatická Jesse (Kate Hudsonová), která se svojí xenofobní matkou už léta nemluví, protože jí házela rasistické vidle do lásky s indickým „čmoudem“ (jak mu vlídně říkala), s nímž má teď syna, o kterém ví babička stejnou kulovku jako o lesbickém vztahu své druhé dcery. Tady je zaděláno buď na velké překvapení, nebo velkou hysterickou scénu či velké, všechna etnika objímající, usmíření.
GALERIE
Svátek matek, 2016, Režie: Garry Marshall
Adoptovaná a prozatím svobodná matka Kristin (Britt Robertsonová) svoji biologickou mámu zase nikdy neviděla a formát sentimentálně romantické komedie nabízí slušnou šanci jak to konečně napravit a zjistit, zda byla z jejího života odhozena z čirého rozmaru, nebo neúprosné nutnosti (vezměte jed na to, že za bé je správně). Aby toho nebylo málo, zvláštním způsobem se do této dámské jízdy zařazuje tklivými vzpomínkami sužovaný vdovec v nejlepších letech, táta-máma Bradley, který se po smrti své ženy stará o dvě dcery a fitko, což je na jednoho mužského, co žije jen ze vzpomínek, docela nálož.
„Ať se stane cokoli, vždycky budeš moje máma!“
Tohle je hlavní leitmotiv a jediný vzkaz, který nám Svátek matek nabízí a i když od komediální žánrovky nelze čekat sofistikované existenciální poselství, tak mi to připadá přece jen trochu málo. Poté co Marshall natočil své dva poslední, epizodicky strukturované opusy Na sv. Valentýna (2010) a Šťastný Nový rok (2011), jakoby si řekl: „Zahraj to znovu Garry!“ A jak řekl, tak i udělal, což je sice konzistentní, ale také poněkud vyčpělé a zvětralé, jako nedopitá láhev ze včerejšího mejdanu.
Nedá se říci, že by to Garry Marshall rozehrál blbě, že by neměl zaděláno na úsměvné, komorní a laskavé prolínání jednotlivých příběhů a střetávání jejich protagonistů nebo že by si nepohlídal hvězdné složení castingu, které je pro tento typ jeho „víceúrovňových“ spektáklů symptomatické.
Životem sice lehce ošoupaná, ale jiskru nepostrádající Jennifer Aristonová je skvělá, Marshallova oblíbená Julia Robertsová elegantnně sebejistá a Jason Sudeikis dělá všechno pro to, aby chlapi v tomto gendrovém konceptu nebyli pouze přicmrndávači, kteří jsou v lepším případě útrpně vzati na milost.
Problém je, že tuhle slibnou rozehrávku Marshall nedotáhl a rozpustil ji v naivně tónovaném slepenci za úsporných pětadvacet mega (které se bez problémů produkci vrátí), kde jsou všichni primárně ušlechtilí, chápaví, laskaví a dobří, nebo k tomu nezadržitelně směřují. Jeho Svátek matek působí unaveně, nemá drive ani šťávu a je stejně snadno předvídatelný jako zapomenutelný. Dobří herci, vlažné minipříběhy, slzopudné emoce a laciná klišé – matkám se tenhle svátek možná vydařil, ale ten filmový se tentokrát nekonal.