Lopatky stropních ventilátorů čeří horký a vlhký vzduch ve velkém pokoji malé thajské nemocnice v Khon Kaen, sousedící s porostem mangovníků a chlebovníků. Monotónní šelest lopatek prolíná klavírní soundtrack preludující jednoduché sólo a sotva slyšitelný dech vojáků spočívajících pod pokrývkami v jakémsi spánkovém polokómatu, střídaném jen přechodnými záchvěvy bdělosti.
Nehybná těla ve stavu těžkého bezvědomí, výmluvně ilustrující lehkost lidského bytí a křehkost lidského (ne)vědomí. Jejich magický rauš nedokáže prolomit lékařská věda ani terapie barevnými světly, protože jeho příčina je neuchopitelná a spirituálně ukotvená v nedosažitelném světě duchů mrtvých králů, kteří z bezvládných těl čerpají sílu pro své neviditelné války.
Čas od času pronikne do této odvrácené strany světa a duše dívka-médium, jež dokáže hovořit s duchy, kteří za tohle mohou. Ale hlavně je tu starší dobrovolnice Jen se „sloní nohou“ a vytrvalou péčí, jíž věnuje vojákovi Ittovi, za kterým nikdy nikdo nechodí a jenž ve chvílích omezené bdělosti prohlašuje, že chce odejít z armády a živit se pečením měsíčních koláčků. A možná to bude právě ona, která zahlédne Ittův sen a on na oplátku ten její.
Krása je uvnitř
Když k tomu přihodíte patologické olizování sloní nohy, kamenné skulptury na lavičce alternující s kostlivci, prezentaci krému s vůní spermatu, tvrzení, že krása je uvnitř (takže když ji neuvidíte, můžete klidně dál věřit, že tam někde stejně je) a řadu krásně natočených metafor, které mají jedinou nevýhodu, totiž že přesně nevíte, o čem jsou – máte zhruba představu, do čeho v případě tohoto letargicky snového spektáklu vlastně půjdete.
Metabolismus se ve spánku zpomaluje, což sice může přispět k dlouhověkosti, ale tady se promítá do plouživého, líného tempa filmové narace, která je programově o ničem, ale ve skutečnosti dává tomu typu diváků, kteří na takovéto filmy chodí, jemné impulsy ke hledání skrytých významových kontextů a rafinovaných paralel s reálnou skutečností.
Hlavně nic nevysvětlovat
Uznávaný thajský režisér Apichatpong Weerasethakul, jehož jméno je stejně komplikované jako struktura jeho filmů, k nimž se propracoval přes studium architektury a výtvarného umění, to svému divákovi nijak neulehčuje.
Evidentně chce, aby se probudil, očistně prohlédl a pochopil, ale jeho intelektuálně artový folklor, kde se vlastně nic moc neděje, může diváka také milosrdně uspat a místo léčivé očisty mu dělat (až fyzicky nepříjemnou) díru do hlavy. V intencích magického realismu totiž tenhle film nic nevysvětluje, ale pere to do vás s tím, že si to musíte už sami přebrat, vyrovnat se s tím a vysvětlit si to - nebo to, jako postavy z Khon Kaen, prostě jen mlčky akceptovat jako něco, o čem nemá cenu koumat ani diskutovat.
Láska z Khon Kaen je totiž protipól mainstreamu, film, který předpokládá nejen přítomnost víry (či spíš uvěření), ale také ochotu diváka si to poctivě odpracovat. Jinak prošumí kolem a zanechá jen matnou stopu dlouhých záběrů promyšleného vizuálu, dojem jakéhosi přímo nedeklarovaného protestu (čemuž odpovídá fakt, že v Thajsku má problémy s promítáním), nervózní pocit, že vám pořád něco zásadního uniká – a také přesvědčení, že Khon Kaen je dobré místo pro spánek i pro fantazii.
