Tanečník Jiří Bubeníček: Všechny velké sny se mi podařilo zrealizovat

Jiří Bubeníček je jeden z nejslavnějších českých tanečních umělců. První sólista baletu Semperovy opery v Drážďanech, hostující tanečník nejprestižnějších světových baletních scén a úspěšný choreograf měsíc po svých jedenačtyřicátinách oficiálně končí s aktivní taneční kariérou. Na drážďanském jevišti si naposledy zatančí 11. listopadu ve světoznámé inscenaci britského choreografa Kennetha MacMillana Manon. Jak se Jiří Bubeníček cítí s blížící se jevištní derniérou? Nejen o tom byla řeč v rozhovoru pro web ČT24.

Proslulé představení Manon mělo v Semperově opeře minulou sobotu premiéru, do níž jste byl obsazen. Jak se vám tančilo?

Na premiéře se mi tančilo moc dobře. S poslední generální zkouškou, která proběhla den před ní, jsem ale moc spokojený nebyl. Začínala docela brzy ráno, byl jsem unavený, protože zkoušíme prakticky denně už dva týdny, zkrátka jsem si ji moc neužil. Navzdory tomu jsem se rozhodl, že si premiéru vychutnám a doopravdy se tak stalo. Všechno nám s mou partnerkou Melissou coby Manon perfektně vyšlo (Melissa Hamiltonová, primabalerína Královského baletu v Londýně, pozn. aut.), měli jsme krásné reakce od diváků. Poprvé po deseti letech, co jsem v Drážďanech, se opona po skončení představení zavřela, a hned, jakmile se znovu otevřela, tleskalo celé publikum vestoje. To se na první klaněčce opravdu nestává běžně.

Jste rád, že se loučíte s kariérou právě rolí rytíře des Grieux ve známém MacMillanově zpracování Manon?

Ano, jsem rád, že se loučím touhle rolí. Dějové balety mám v oblibě už od dob, kdy jsem v nich často tančil v Hamburku. Teď jsem se proto k takovému typu baletu rád vrátil – zatancovat si rytíře des Grieux bylo vlastně takovým mým snem, který se mi na konci kariéry splnil. Velký a těžký dějový balet bude pěknou rozlučkou. Hlavní role je náročná, ale o to hezčí je si ji zatancovat.

Splnilo se vám během taneční kariéry všechno, co jste si kdy přál? Nebo vám zůstalo v koutku duše nějaké nesplněné tajné přání?

Myslím, že to, co jsem mohl s mým talentem dokázat, jsem dokázal. Samozřejmě, že si člověk může vždycky přát něco víc, mně se ale všechny velké sny podařilo zrealizovat. Jak jsem říkal, i představení Manon bylo jedním z nich.

Zajímalo by mě, zda máte po všech těch letech praxe ještě vůbec někdy před představením trému? Jak se cítíte před tím úplně posledním, které vás teď čeká?

Nemám rád ten typ trémy, kdy jsem na jevišti a neumím ji stoprocentně kontrolovat, okamžiky, kdy tréma naopak ovládá mě. Tohle už jsem se ale za ty roky naučil zvládat, i když musím přiznat, že na generálce to bylo tak půl napůl. Na premiéře jsem pak trému maličko měl, ale možná mi to jen prospělo. Snažím se každopádně před představením vždycky psychicky naladit tak, abych trému pokud možno neměl. Říkám si, že jsem na jevišti doma, že se na mě lidé jdou do divadla podívat s radostí, když jdu třeba do kina, tak si to přece taky chci užít. Po tolika letech v tom už tak nějak umím chodit.

Když se ohlédnete, udělal byste za těch třiadvacet let ve vašem kariérním životě něco jinak?

Každé rozhodnutí člověk dělá úměrně svému věku. Když jste mladý, přemýšlíte jinak, než když vám je čtyřicet. Asi to tak všechno mělo být, jak v profesním, tak i soukromém životě. Samozřejmě, že bych někdy rád napravil chyby, které jsem udělal, nebo bych se jich třeba vyvaroval, na druhou stranu jsem se z každé nějak poučil, každá mě posunula dál. A o tom život je.

Budete dál zůstávat v Drážďanech, když vás tam teď už nebude držet stálé angažmá v kamenném divadle? Staly se vaším druhým domovem, nebo vás to táhne někam jinam?

Hned poté, co odtančím premiéru Manon, jedu do Hannoveru, kde začínám 16. listopadu připravovat kratší balet. Nemám zatím ani čas přemýšlet o tom, co přijde pak. Skočím rovnýma nohama do další práce a ten kolotoč bude bez zastávky pokračovat. S bratrem Ottou strávíme Vánoce i Nový rok v Tokiu, tam budeme připravovat velký celovečerní balet, následovat bude premiéra v Hannoveru, pak choreografuji balet Doktor Živago v Lublani, po něm mě čeká velký soubor v americkém San Franciscu….

Nemám vůbec čas plánovat a ani se rozhodnout co a jak dál. Tak jsem si řekl, že rok a půl v Drážďanech ještě určitě zůstanu. Až se situace trochu uklidní, rozhodnu se, zda pojedu zpátky do Prahy nebo zůstanu tady, zda se nepřestěhuji třeba do Berlína nebo zpátky do Hamburku. Za devět let se ale Drážďany staly mým domovem, možná i proto se mi odsud zatím nechce. Uvidím, kam mě život povede dál.

Otto a Jiří Bubeníčkovi při galavečeru Bubeníček and Friends v Národním divadle Praha (2009)
Zdroj: Stanislav Peška/ČTK

Je středeční Manon opravdu úplně posledním jevištním vystoupením, nebo vás ještě čekají nějaká gala představení? Budete přijímat i tyto nabídky?

Ano, čekají mě i gala představení – nějaké budu mít příští rok v květnu v Rusku, možná přibydou i další. Mám teď vytvářet tolik choreografií, tak uvidím, jak se budu držet v kondici.

Uvidíme vás vůbec ještě tančit v Čechách?

Rádi bychom pokračovali s bratrem Ottou a naším souborem Les Ballets Bubeníček. Dle projektů, na kterých pracujeme, zveme ke spolupráci naše kamarády tanečníky. Na příští září připravujeme docela dlouhý zájezd po České republice, který začne v Olomouci. Chtěl jsem, aby bylo představení opravdu kvalitní, proto jsem oslovil Martina Kukučku a Lukáše Trpišovského, režisérské duo Skutr, ti mají zájem nám s večerem pomoci.

Poslední projekt, který jsme měli s naším souborem v Plzni, byl velký. Kolem bylo hodně lidí, náročná byla technická stránka, výprava, kulisy, potřebovali bychom mít větší zázemí velkého divadla, které v současnou chvíli nemáme. Připravovali jsme všechno sami a prakticky to znamenalo, že jsem se z divadla ani na malou chvíli nehnul. Dohodli jsme se proto s bratrem, že bychom udělali pro změnu něco komornějšího. V představení, které by trvalo kolem hodiny, budeme tančit jen já, Otto, jedna tanečnice a eventuálně do něj bude zapojen i jeden český herec.

Neláká i vás samotného třeba divadelní režie nebo nějaký další umělecký obor?

Co se týče choreografií, mám plány a program, který je nabitý na dva roky dopředu. Po San Franciscu mě čeká Nový Zéland, pak Norimberk, Stuttgart… Lákalo by mě zkusit operní režii, kterou bych rád i studoval, zatím ale zůstanu u choreografie.

 Web ČT24 uveřejní i recenze na rozlučkové představení Jiřího Bubeníčka.

Jiří Bubeníček (* 1974) patří spolu se svým dvojčetem Ottou k nejúspěšnějším českých tanečníkům. K baletu je přivedlo cirkusové protředí, z něhož pocházeli. Oba vystudovali Taneční konzervatoř v Praze a poté odešli do Hamburské státní opery k slavnému americkému choreografovi Johnu Neumeierovi, kde Otto zůstal v angažmá. Jiří svou další taneční budoucnost spojil s drážďanskou Semperoper. Po ukončení aktivní kariéry se dále věnují společnému projektu Les Ballets Bubeníček, pro který Jiří vytváří choreografie, Otto se stará o scénografii a také komponuje hudbu.

Jiří Bubeníček
Zdroj: Jiří Bubeníček

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Jiřině Bohdalové je 95 let, hraje téměř stejně tak dlouho

Herecká kariéra Jiřiny Bohdalové trvá bezmála devadesát let, tedy téměř celý její život, protože 3. května slaví devadesáté páté narozeniny. Jubileum herečky připomíná ve svém programu i Česká televize.
včeraAktualizovánopřed 8 hhodinami

Mezinárodní porota Benátského bienále podala demisi, píší média

Mezinárodní porota bienále v Benátkách podala demisi. Vedení přehlídky nezveřejnilo důvody tohoto kroku, který pravděpodobně souvisí s kritizovanou přítomností ruské národní expozice a také s rozhodnutím poroty vyloučit z udělování cen Izrael, uvádějí italská média. O udělení cen, Zlatých lvů, tak letos rozhodnou návštěvníci. Porota demisi ohlásila jen týden před začátkem bienále, který připadá na středu 6. května.
1. 5. 2026Aktualizováno1. 5. 2026

Talankinův ztracený Oscar se našel, v USA s ním režiséra nepustili do letadla

Sošku Oscara ruského režiséra Pavla Talankina nalezly aerolinky Lufthansy poté, co s ní režisérovi ostraha newyorského letiště Johna F. Kennedyho zakázala vstoupit na palubu letadla. Cenu, kterou získal za česko-dánský dokument Pan Nikdo proti Putinovi kritizující ideologickou indoktrinaci ruských školáků, musel Talankin odbavit k přepravě mimo kabinu. Po příletu do Německa se už ale soška nenašla, informovala dříve stanice BBC.
1. 5. 2026Aktualizováno1. 5. 2026

Film o Jacksonovi postrádá skandály, diváci se ale hrnou

Hraný film o králi popu Michael vynesli diváci k návštěvnickému rekordu. Za převyprávění začátku příběhu Michaela Jacksona utratili první víkend jen v severoamerických kinech 97 milionů dolarů (přes dvě miliardy korun). Zato kritici nadšením šetří, mimo jiné tepají do povrchnosti snímku, který ignoruje, že zpěvácká superhvězda čelila obvinění ze sexuálně nevhodného chování. Tvůrci tyto pasáže přetočili, aby se vyhnuli právním problémům.
29. 4. 2026

Do očí se jim propsal život i válka, říká fotograf o lidech z Náhorního Karabachu

Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín a Jan Mihaliček fotografovali na přelomu milénia Národní Karabach. V konflikty poznamenané enklávě v jihozápadním Ázerbájdžánu zachytili hrůzy války, uprchlíky, ale také obnovu ve vzácných chvílích klidu. Jejich snímky jsou do poloviny června k vidění na výstavě Když se Bůh nedíval v pražské Leica Gallery. Mihaliček o Náhorním Karabachu mluvil s moderátorkou Terezou Řezníčkovou v Událostech, komentářích.
29. 4. 2026

Mužům se špatně vyjadřují emoce, říká tvůrce seriálu o toxické maskulinitě

Skotský scenárista, komik a herec Richard Gadd na sebe upozornil autobiografickou zpovědí ze zkušeností se stalkingem a znásilněním. Osobní příběh Sobík nejprve uspěl na britských jevištích a jeho televizní zpracování sbíralo jednu cenu za druhou. Teď se pustil do čisté fikce – mrazivého dramatu Poloviční chlap „o dvou zlomených mužích“.
29. 4. 2026

Koloseum chystá obranu proti překupníkům se vstupenkami

Pokud se lidé chystají do Itálie, musí se připravit na komplikace se vstupenkami na nejžádanější památky. Z oficiálních předprodejů je totiž vykupují překupníci a nabízejí za vyšší ceny. Platí to například pro římské Koloseum, které už kvůli tomu chystá změnit podmínky on-line prodeje. Podle redaktora ČT Vladimíra Piskaly většina lidí vstupenky na prohlídku tohoto amfiteátru nekupuje v oficiálním předprodeji, ale u někoho jiného a většinou dráž.
28. 4. 2026

Rocky konečně zdolal „své“ schody. Philadelphské muzeum ale sochu léta odmítalo

Herec, scenárista a režisér Sylvester Stallone už v osmdesátých letech věnoval městu Philadelphia sochu znázorňující nejslavnějšího tamního obyvatele, který nikdy nežil – filmového hrdinu Rockyho Balbou. Stát měla u ikonických schodů, na nichž hollywoodský boxer-outsider trénoval. Jenže ty vedou k Muzeu umění, které se desetiletí stavělo proti umístění kýčovité rekvizity. Názor změnilo až nyní – a spornou sochu rovněž uznalo jako outsidera, který nakonec díky vytrvalosti dosáhl svého.
28. 4. 2026
Načítání...