Nové album Davida Kollera Československo vychází po pěti letech, a opět nabízí kolekci písní nejen chytlavých, ale zároveň i osobitých. V žádném případě tedy nečekejme plytkost středního proudu, naopak, Koller i jeho spoluhráči elegantně překračují hranice popu, a to se vším, co k tomu patří.
David Koller opět hraje první ligu
Ne, že by si Koller v oněch pěti letech, jež jej dělí od vydání výtečného alba Teď a tady nějak dopřával uměleckého volna. Naopak: koncertoval, společně s kolegy z kapely Lucie připravil nejen muzikál Lucie, větší než malé množství lásky, zároveň spolu odjeli velice úspěšné turné a prosakují informace o obnovení činnosti naší nejúspěšnější kapely. David Koller také hrál s obnovenou skupinou Jasná páka a společně natočili album Černá deska. Možná je toho málo, možná dost, těžko říct, v každém případě nezahálel.
Nové album je opět natočeno s muzikanty, kteří jej doprovázeli již na minulých albech Nic není nastálo (2006) a již zmíněném Tady a teď (2010), a je rozhodně na místě předsadit jejich jména celé recenzi, natolik byl jejich přínos rozhodující. Na kytary a vokály zpíval Michal Pelant, který se na albu podílel též autorsky. To samé platí pro Michala Nejtka, hráče na klávesy a samplery, a též spoluautora. Basista Marek Mlynárik hrával s Kollerem již v Lucii, Adam Koller se se svým otcem střídá na bubenické židličce. Na albu jsou i zajímaví hosté, uvést si rozhodně zaslouží hráčka na klávesy Beata Hlavenková, jinak mimo jiné spoluhráčka Lenky Dusilové a autorka vlastních, naprosto svébytných a vynikajících alb či Martin Valihora, bubeník světového renomé.
A nyní album samotné: instrumentální úvod první písničky Aha jako kdyby vypadl z nějaké nahrávky souboru Agon, zaměřujícího se nejen na soudobou vážnou hudbu, ale také na její průniky s rockem. Není divu, právě Agon je domovským souborem Michala Nejtka (který přitom pod skladbou podepsán není, berme to tedy jako důkaz vzájemného naslouchání a ovlivňování). Pak se ovšem ozve Kollerův nezaměnitelný hlas a nepříliš veselý text plný odkazů na blíže neurčenou, přesto však důvěrně známou minulost. Verše „po rozpadlejch zdech, dál cestou scestnou / valí se s mlhou rozpité siluety krabů,“ působí silně asociativně, stejně jako pokračování: „Jdu s klepety spolu s nimi do háku, do lágru…“, zvláště jsou-li provázeny mechanicky znějící hudbou, údery bicích odměřujících onen neveselý soundtrack, podmalovávaný kvily syntezátoru a kytary. Úvod možná netypický, o to však působivější, a také, řekněme, dramaturgicky odvážnější.
David Koller / Československo
Následující Letní je již více „kollerovskou“ písní, tak, jak si ji asi jeho fanoušci a fanynky představují, nicméně i zde můžeme za lehkostí a slovy o volnosti a městě mizícím za dvojicí cítit jisté napětí. Když již byla řeč o dramaturgii, tak v souladu s dramaturgickými pravidly je třetí píseň na albu sice pomalejší, idylka to však rozhodně není – a to i přesto, že se v ní zpívá o nové lásce. Nejen že píseň sama není zrovna rozjásaná, a to včetně ostrých přihrávek Pelantovy kytary – je zároveň jejím autorem –, ale i díky slovům slovenské básnířky Mirky Ábelové o „zářezech na zápěstí“ a „recidivách“…
David Koller si již od časů Lucie nikdy nebral příliš servítky, ani v písních, ani v rozhovorech či prohlášeních a aktivitách, a je tomu tak i v písni Psychopat, kdy snad stačí ocitovat pár slov: „Nenechme se zmást, minulost je v nás, nenechme se zmást… Vladimir, Adolf, / Josif, Kim-čong, Saddám / Putin, Hitler, Stalin, Il, Husajn a tak dál… Psychopatům se nemůžem vzdát / Vyhnat je z našich dnů…“ Považuji za důležité zmínit tento aspekt Kollerovy tvorby, v kontextu naší nepřemýšlející či patolízalské popiny zcela ojedinělý. A nádavkem je to i pěkná, krásně odsýpající píseň. Politická minulost se prolnula i do textu písně Ticho, jasně popisujícímu krizi nějakého vztahu, nicméně Mirka Ábelová zde mlčení mezi partnery vystihuje verši o tichu jako železná opona či o jejím tichu, co je „někdy tak děsivý, sráží mně do strachu / do hlavy vhání mi sny masovejch vrahů.“ A opět si této konotace při poslechu ani – vědomě – nepovšimneme, tak dobře je to vystavěná píseň, včetně hezkého kytarového sóla, jímž celé drama graduje.
Kapitolou samou pro sebe je Kollerův zpěv, a to nejen jeho velká devíza, typická barva hlasu, a také ležérní, rozhodně ne však odfláknutý projev, to, čemu jeho kritici říkají „karlínská pražština“ – zároveň mu jeho kolegové mohou závidět, jak lehce si dokáže poradit s texty , jejichž autory jsou básníci, tedy texty, přeci jen ne tak snadnými k hladkému podání. Koller je také skvělý týmový hráč, dokáže se obklopit muzikanty, nepulíruje si ego…
Album Československo – v názvu vlastně další Kollerovo politické prohlášení – tak nejen že udělá radost jeho klasickým fanouškům, ale potěší i ty, kteří nad naší pop music jinak lámou hůl. A pokud by vám poslech výtečného alba nestačil, 4. června jej David Koller společně se svými spoluhráči představí naživo v pražském Foru Karlín, a 14. června v Brně, a sice na Velkém nádvoří hradu Špilberk.