„Vystudoval jsem klasickou činohru, ale japonské prostředí mi přišlo velmi omezené, a tak jsem začal přemýšlet nad tím, jak prorazit ve světě. Měl jsem ale jeden problém a tím byla jazyková bariéra. A tak moje volba byla jasná – pantomima,“ prozradilMakoto své motivace, které ho vedly k náročnému divadelnímu žánru.
„Nejprve jsem skoro 10 let studoval klasickou pantomimu, pak jsem se ale rozhodl, že to nějak ozvláštním, a tak jsem začal dělat sólová představení. Přesto jsem si našel jednoho pomocníka, s kterým na jevišti hraji, a tím je zvuková kulisa,“ doplnil.
Reportáž Ondřeje Moravce
„Japonské divadlo obecně si moc nepotrpí na dialog. Respektive, když se vede dialog, tak například s lidmi, které nejsou na scéně, s předměty atd. Dá se říct, že se repliky zavěšují do prostoru,“ upozornil na některá specifika japonského divadla japonolog Robin Heřman.
„Pantomima se vyjadřuje především pomocí hádanek. Například ukazuji okolo sebe stěnu, ale co je za tou stěnou? Nebo tahám za provaz, ale co je na jeho druhém konci? Chci, aby divák v tom představení viděl hlavně svoje myšlenky. Musel jsem si osvojit i typicky ženská gesta, protože hraji v představení jak muže, tak ženy. Abych se lépe do té role dostal, tak jsem pozoroval při studiu i specialisty divadla Kabuki, ve kterém ženské role mohou hrát pouze muži,“ poodhalil svou metodiku mim.
Inoue Makoto v rozhovoru pro ČT24 dále informoval, že sice nyní v Praze vystoupil s tradičním japonským tématem, ale na květen připravuje speciální představení – Shakespearova Richarda III. Chce ukázat, že i neklasičtější klasiku jde zahrát tak trochu jinak.
