Slavný veršovaný román velikána ruské literatury Alexandra Sergejeviče Puškina známe všichni dobře ještě ze školních let. Křehký romantický příběh už po generace dojímá čtenáře a jeho jednoduchost a srozumitelnost jej přímo předurčuje pro divadelní zpracování. P. I. Čajkovskij složil podle Puškinova románu stejnojmennou operu, jejíž nejrůznější verze jsou součástí repertoáru divadel po celém světě. Existují také různá baletní provedení tohoto díla, z nichž k nejslavnějším patří neoklasická verze Johna Cranka, choreografa neodmyslitelně spjatého se zlatou érou Stuttgartského baletu v šedesátých letech. Oněgina vytvořil v roce 1969. Baletní soubor Národního divadla tento velký dějový balet poprvé uvedl v listopadu 2005 a nyní ho téměř po třech letech přináší v obnovené premiéře.
Inscenace má jasnou strukturu a velmi čitelný děj, který i divák neznalý literární předlohy dokáže bez potíží pochopit. Dějová zápletka románu zůstává nezměněna, hudba tohoto celovečerního baletu nemá ovšem s Čajkovského operou společný ani jeden takt. Skládá se z vybraných, méně známých děl tohoto skladatele, která v celek sestavil Crankův nejbližší hudební poradce Kurt-Heinz Stolze.
Choreografovi se povedlo skvěle oživit jednotlivé postavy, celý děj vlastně stojí na čtyřech sólových rolích. Nejvýraznější z nich je kromě světáckého a přezíravého Oněgina (Jiří Kodym) samozřejmě něžná a plachá Taťána (Tereza Podařilová). Velký prostor má její lehkomyslná a veselá sestra Olga (Pavla Hrubešová) a její milý Lenský (Viktor Konvalinka).
Balet je rozdělen do třech jednání, každé z nich má po dvou obrazech. K nejefektnějším částem patří jednoznačně duet snící Taťány s Oněginem v prvním jednání, sólo Lenského před soubojem, ve kterém přijde o život, v jednání druhém a konečně v závěrečné části fantastické pas de deux dvou hlavních postav. Crankova neoklasická choreografie obsahuje řadu neobvyklých tanečních prvků, přitom je velmi emotivní a dnes už můžeme říci, že nadčasová.
Hvězdou večera byla první sólistka baletního souboru Tereza Podařilová v roli Taťány. Podařilová je vyzrálá, elegantní a charismatická tanečnice se skvělými hereckými schopnostmi. V roli dokázala zúročit své letité jevištní zkušenosti a předvedla technicky jistý, výrazově zcela dokonalý výkon. Pokud byla na jevišti, všechny ostatní zastiňovala, poslední scénu tančila tak procítěně, jako by na ní závisel její vlastní život.
Partnerem Podařilové byl Jiří Kodym, který tančil titulní roli velmi slušně. V první části se mu dařilo ztvárnit Oněgina jako znuděného a nadřazeného floutka, v závěru pak dobře hrál jeho zoufalství a beznaděj. S Podařilovou tvořil Kodym moc hezký pár. Pavla Hrubešová jako bezstarostná Olga byla v technicky obtížnějších částech poněkud nejistá, tyto nedostatky se snažila zakrýt výrazem.
Viktor Konvalinka jako Lenský opět předvedl, jak všestranným tanečníkem je. Nejen v moderním, ale také v neoklasickém repertoáru tento tanečník dokáže zaujmout svým elegantním zjevem, čistotou provedení jednotlivých kroků i expresivním hereckým projevem. Velmi působivé byly i scény baletních sborů.
Je dobře, že se umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska rozhodl Crankovo vrcholné dílo ve Zlaté kapličce obnovit. Je totiž překrásné a rozhodně stojí za návštěvu.
Oněgin - Balet Národního divadla, choreografie: John Cranko; nejbližší představení: 29. a 30. června.
