Ostrava - Jeho fotografie byly k vidění na více než tisícovce výstav a visí ve světových galeriích od Washingtonu po Tokio. Hledáček fotoaparátu nejraději zaměřuje na obyčejného člověka a vesnici. „Zajímají mě lidé a jejich vztahy mezi sebou,“ říká Jinřich Štreit, fotograf, kurátor a vysokoškolský pedagog.
Jindřich Štreit: Co život přináší, má být vyfotografováno
Svět „obyčejného“ člověka se za léta Štreitovy tvorby proměnil a stejně tak se mění i on sám a v souvislosti s tím i témata, která si vybírá. „Především po revoluci se přístup k životu a hodnoty, které lidé vyznávají, velmi proměnily. A také moje témata se proměnila - už jimi není jen člověk na vesnici, ale také třeba v továrnách, hodně fotografuji zákulisí divadla a věnuji se i handicapovaným,“ potvrdil.
Jeho černobílé fotky „obyčejných“ lidí jsou zřejmě nezjnámější, zachytil ale i svět továren a těžkého průmyslu a dolů. Jeho snímky zvěčnily i staré lidi, drogově závislé či vězně, ale vždy silné lidské příběhy. Pracoval na dokumentárních projektech v Japonsku, Maďarsku, Brazílii či v Ingušsku.
Své bohaté zkušenosti předává jako pedagog v Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. „Fotografie se samozřejmě hodně proměnila. Ale studenti mají tak široký záběr, že se zajímají jak o exponovaná témata, o to, co se děje ve světě, tak i o obyčejného člověka. Fotografují jak digitálně, tak klasicky. Současného studenta zajímá současné dění,“ poznamenal k práci svých budoucích kolegů.
GALERIE
Snímek Jindřicha Štreita z výstavy INDUSTRIALife konané v rámci Bienále Industriální stopy 2009 zdroj: Industriální stopy
Jemu samotnému je nejbližší dlouhodobé studium „obyčejného“ prostředí. „Čím více ho sledujeme, tím se do něj dostaneme hlouběji a blíže k lidem a tím více máme možnost je zachytit tak, aby nereagovali na fotoaparát,“ podotýká Štreit, že před rychlou reportážní fotografií upřednostňuje postupné seznamování s objekty svého fotoaparátu.
Bez své práce nemůže být, když byl na počátku 80. let vzat do vyšetřovací vazby, fotografoval prý aspoň očima. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky poté, co se jako jediný fotograf zúčastnil v Praze nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců. Štreit krom toho k neoficiální kultuře přispěl i výstavami českých a slovenských umělců, které pořádal se svou ženou na Sovinci.
„Ve vyšetřovací vazbě jsem byl za fotografie, na kterých se objevoval obraz prezidenta republiky v konfrontaci s prostředím,“ upřesnil Štreit. Své zkušenosti z vězení později využil. „Všechno jsem se snažil zapamatovat a ten pocit pak ztvárnit ve fotografiích, když jsem dělal cyklus Cesta ke svobodě v sedmi českých věznicích,“ prozradil.
Rozhovor s Jindřichem Štreitem (zdroj: ČT24)
Po rozsudku následoval zákaz dále vyučovat i vystavovat, fotografovat ale Štreit nepřestal. „Myslím si, že všechno, co život přináší, má být nafotografováno,“ tvrdí. Zda snímky zveřejní, nebo ne, je dáno etickými zásadami autora. „Já jsem člověk a fotograf, který člověka, jehož fotografuje, nechce degradovat, nechce ponižovat. To je hranice, kterou se snažím dodržet,“ dodal Štreit, čím se při výběru snímků k vystavení řídí on.