Před chvílí to začalo a už to zase končí. Tak je to asi se všemi zábavnými událostmi, že. Ale nemá smysl brečet nad okoukaným celuloidem, takže se radši přesunu k tomu, co se ještě dá stihnout.
Za pět minut sobota aneb Co se ještě dá stihnout ve Varech
Pokud ještě zvládáte vstávat, tak rozhodně stojí za to vyrazit v devět ráno do kina Drahomíra. Budete tam mít šanci zhlédnout soutěžní film Velký sešit podle slavné knihy Agoty Kristofové. Snímek civilně a bez stylizace vypráví příběh dvou malých kluků, kteří jsou během druhé světové války uklizeni k babičce na venkov. Právě civilnost je ale nejdrsnější zbraní tohohle filmu. Pozorovat, jak se kluci s dětskou pragmatičností vyrovnávají se všemi krutými nástrahami válečného šílenství a vůbec nemilosrdného světa dospělých, je opravdu mrazivý zážitek.
Hned potom si ve stejném kině můžete odpočinout u komedie, která naprosto zaslouženě vede diváckou cenu: Knězovy děti. Ale o té už jsem psal.
Od sedmi v nafukovacím Dorleansu můžete dohnat italský film Miele. Režijní debut herečky Valerie Golinoové, kterou si patrně všichni pamatují hlavně jako Ramadu z dneska už téměř kultovní komedie Žhavé výstřely. Ve Varech se ale představila jako režisérka s jasným autorským gestem. Pro někoho možná trochu pomalu, ale rozhodně citlivě a bez sentimentu vypráví příběh o dívce, která pomáhá smrtelně nemocným při cestě na druhou stranu. Jednoho dne se ale setká se zákazníkem, který chce zemřít z čistě osobních důvodů, a něco se mezi nimi stane. Už kvůli krásné a skvěle hrající Jasmine Trinceové rozhodně stojí za vidění.
Dojímat se na plný plyn můžete i o půl hodiny později tentokrát v Lázních III. Holansko-belgický film Broken Circle Breakdown je důkaz, že se kritici Variety nebojí i divácky úspěšných filmů. Příběh o těžce zkoušené lásce dvou bluegrassových muzikantů vlastně není v ničem moc originální, ale je krásně natočený, zahraný a odvyprávěný, a pokud vám i po titulkách zůstanou obě oči suché, tak z vás festivalové depky udělaly cyniky.
Je velká škoda, že oba filmy, ve kterých exceluje italský herec Toni Sevillo a které také bodují v divácké ceně, už nestihnete.
Ať žije svoboda se uchází o Křišťálový glóbus v hlavní soutěži a chytře si dělá legraci z vysoké politiky nejenom v Itálii. Toni Servillo ve dvojroli skvěle zvládá zahrát dva bratry, dvojčata, kteří se po zhroucení jednoho z nich vystřídají v čele největší levicové strany v Itálii. Film je vtipný, přesný a chytře vymyšlený, ale pokud byste si někdy museli vybírat, doporučil bych spíše Sorrentiniho Velkou nádheru, která půjde chytit například v ozvěnách karlovarského festivalu v pražském kině Světozor. Takhle nějak si představuji festivalový film. Sorrentino točí opulentní velkofilm občas až felliniovských rozměrů a vypráví příběh o načančané depresi římské smetánky. Podle programu „existenciální freska s nádechy groteskna“, ale nemusíte se vůbec bát. Sorrentino nepotřebuje nabubřelé jinotaje nebo rádoby hluboká, intelektuálská gesta. Je jasný, přímý, přidrzle vtipný a hlavně každou minutu strašně zábavný.
Autor je redaktorem ČT.