Praha – V Křížové chodbě Staroměstské radnice je až do 11. listopadu k vidění výstava fotografií jedné z nejvýraznějších osobností inscenované fotografie 60.–70. let, Tarase Kuščynského (1932–1983). Jeho dílo se již v průběhu normalizace stalo součástí národní vizuální paměti. Na tehdejší dobu odvážná témata romanticky i existenciálně zabarvené ženské nahoty, podaná s citlivostí a pokorou, si získala popularitu doma i v zahraničí.
Taras Kuščynskyj hledal v očích ženy věčnost
Kuščynskyj, se narodil v Praze, ale dětství prožil v Podkarpatské Rusi, v roce 1940 se s matkou vrátil do Československa, kde posléze vystudoval architekturu na ČVUT. Fotografii se zařal věnovat již během 50. let, širokého uznání se však dopracoval až během předsrpnového společenského uvolnění. Od roku 1966 se živil jako nezávislý fotograf. Zásadní roli hrál i při organizaci fotografického hnutí jako zakládající člen skupiny Setkání.
„Ústředním námětem Kuščynského tvorby byla žena, chápaná jako fantom i jako součást přírody, žena jako otázka, která odráží a problematizuje mužskou existenci. Tento 'předfeminstický' přístup v sobě ale vždy obsahoval hlubokou úctu a respekt k ženě jako osobnosti; se svými oblíbenými modelkami ostatně pracoval Kuščynskyj často i v průběhu mnoha let v soustředěných sériích. Občasná srovnávání se západoevropskými současníky (S. Haskins, L. Clergue aj.) opomíjejí nejen Kuščynského zcela rozdílné postavení v rámci československé normalizace, ale především autorův neobvyklý příklon k romantické cudnosti, k přírodě i k melancholii, ke konci života stále silněji ovlivněný existenciálními otázkami,“ píše v doprovodném textu kurátor výstavy Pavel Vančát.
GALERIE
Z výstavy TARAS 1932–1983
Nedílnou součást jeho díla tvoří i osobité portréty herců a umělců či inovativní užitá a reklamní tvorba pro časopisy a kalendáře. V letech 1970–76 byl fotografem Divadla Semafor.
„Jakým prizmatem lze na 'Tarasovu' tvorbu nahlížet dnes, 30 let po jeho předčasném úmrtí? Stojí před námi neočekávaná normalizační odrůda secese? Je Taras novým Drtikolem či Rosettim Husákových dětí? Nebo jde jen o vizuální anomálii, existující v meziprostoru mezi prudérností komunistických kánonů a věčnou romantickou touhou? Tyto otázky na hranici umění, popkultury a vizuálních studií by neměly při jeho zásadní retrospektivě zapadnout,“ zamýšlí se dále Vančát.
Z výstavy TARAS 1932–1983 na Staroměstské radnici v Praze 18. 10. – 11. 11. 2013.
Výstava, představující po dlouhé době rozsáhlejší autorovu retrospektivu, vychází z bohatého archivu rodiny Kuščynských a prezentuje dobové autorské zvětšeniny v maximálně autentické podobě, které byly pro účely výstavy nově zrestaurovány. Výstavu doplňují i ukázky Kuščynského užité tvorby (kalendáře, gramodesky aj.).
GALERIE
Z výstavy TARAS 1932–1983
Taras Kuščynskyj
Fotografovat znamená pro mne žít.
Chci vytvářet krásu.
Chci zobrazovat život.
Jeho nositelkou je žena.
Ona je prostředníkem mého sebepřiznání,
její ruce, vlasy, tvář.
Hledám a čekám na vzácné okamžiky,
kdy v očích ženy je věčnost.
Světlo je mým stavebním materiálem.
Zhmotňuji ho a vytvářím prostor klidu.
GALERIE
Taras Kuščynskyj / Hana Hegerová zdroj: ČT24
Výstava unikátních fotografií Tarase Kuščynského / Průřez umělcovou osobitou tvorbou představující mnoho nedostupných autorských originálů. Praha, Staroměstská radnice, křížová chodba, 18. 10. – 11. 11. 2013. Otevřeno denně od 10 do 18 hodin.
Vydáno pod