Praha - Koláže vytvářel stejně suverénně, jako psal básně. Jeho umělecká díla chránily zdi Guggenheimova muzea, jeho básně v současnosti chrání stránky čítanek. Češi, kteří chodili do školy před rokem 1989, o Jiřím Kolářovi přitom většinou nikdy neslyšeli. Od narození jednoho z nejinvenčnějších českých básníků 20. století dnes uplyne rovných sto let.
Na svět přišel v jihočeském Protivíně, ale dětství strávil v průmyslovém prostředí Kladna, kam se rodiče přestěhovali krátce po jeho narození. Ve stínu komínů Poldiny huti vychodil měšťanku a vyučil se truhlářem, zdaleka ale nezůstal u jediného povolání - živil se jako pomocný dělník, závozník, hlídač, železniční dělník nebo číšník. Už ve třicátých letech, v chudém prostředí kladenského revíru, se také poprvé dotkl umění; psal básně a pokoušel se o koláže, tolik oblíbený umělecký projev tehdy konjunkturních surrealistů. V roce 1937 zažil první úspěch, když je směl vystavovat v divadle E. F. Buriana. Další kroky Jiřího Koláře ovšem směřovaly do literatury.
V dovětku sbírky Vršovický Ezop napsal, že se poezií snažil „být tam, kde je život nejtěžší, být s těmi, kdo jsou odsouzeni platit tím nejtěžším“. Do řad básníků oficiálně vstoupil sbírkou Křestný list. To se psal rok 1941. Svůj další umělecký projev následně provázal se známou Skupinou 42, uměleckou formací ovlivněnou teoretikem Jindřichem Chalupeckým, která usilovala o přilnutí ke skutečnosti, modernímu životu a přirozenému dění. Částečně se tak odvracela od avantgardních proudů první republiky; neobvyklosti a podivnosti v umění považovala za vyčerpané.
Po vzoru Pounda: Make it new!
Kolář ve Skupině 42 platil za jednu z určujících osob; ve čtyřicátých letech se z podceňovaného kladenského básníka (v počátcích mu věřil jen Halas) dokázal přetvořit v uznávaného autora a osobnost, která formovala druhé. Kolář-básník si pohrával se zvukomalebností nebo kontrastem slov; snažil se rozvrátit řeč tak, aby se dostal „k okamžiku před napsáním básně“; svou tvorbou pátral po absolutní pravdě poezie – a neustále hledal nové postupy, jak se pravdy dopátrat. Experiment bral jako podstatu umění, do důsledku naplňoval heslo „make it new!“ amerického básníka Ezry Pounda, kterého sám do češtiny překládal.
Ve 40. letech mu vyšly svazky Noc, Limb a jiné básně, Sedm kantát, Ódy a variace, Dny v roce. Kvůli členství ve Skupině 42 a kvůli přátelství s představiteli české avantgardy, kteří emigrovali, byl v padesátých letech vězněn. Marxistická kritika ho za sbírku Prométheova játra „popravila“ na stránkách kulturního tisku. Kritikem Vladimírem Karfíkem přitom byla táž sbírka označena za „základní dílo české poezie druhé poloviny dvacátého století, básníkovo svědectví o šílenství doby, v níž se společnost ocitla na začátku padesátých let“. Poprvé mohla vyjít až po Sametové revoluci.
Dodnes významný, a nejen literární přínos mají i Kolářovy deníky, ve kterých sleduje rudnutí československé společnosti po únorovém převratu. Nesoustředí se přitom jen na strohé zápisky, střídá prózu i poezii, klasický deníkový záznam prokládá meditativními úvahami.
Koláž, roláž, proláž, muchláž
V 60. letech Koláře odvedla snaha hledat nové možnosti projevu pryč od poezie – a zpátky ke kolážím. Jeho dílo v tu chvíli již nepotřebovalo překlady a básník ze země za železnou oponou se stal umělcem celosvětového významu.
Kolář-výtvarník kombinoval časopisecké, novinové či kalendářové výstřižky; stejně jako hravým způsobem rozvrátil řeč, rozvrátil nyní i obraz, aby odhalil, co jej vytváří. Vše má ale v jeho podání určitý řád a harmonii, stejně jako básně mají svůj rytmus. Pohrával si s významy a zasutými vzpomínkami, používal tištěná slova (arabská, latinská), reprodukce slavných obrazů a soudobé reklamy. Materiál mu nosil také jeho přítel, spisovatel Bohumil Hrabal, který v té době pracoval ve sběrně papíru.
Antikoláže vytvářel zmizením základních motivů z reprodukcí známých děl. Třeba z Rousseauova autoportrétu z Národní galerie vyňal právě malířovu postavu. Tak donutil diváka k zamyšlení, k nezvyklému způsobu vnímání reality. „Kolář doslova kradl umění napříč dějinami. Vzal si cokoliv, co bylo vizuálně zajímavé. Říkal, že opravdu dobrý obraz může zmuchlat, rozstříhat, ale nikdy ho nezničí. Dobrý obraz je nezničitelný,“ uvádí v této souvislosti kurátorka právě probíhající Kolářovy výstavy v Českém Krumlově Hana Jirmusová.
Od roku 1963 začal vystavovat v USA a v západní Evropě. Metodu koláže obohatil o sérii nových možností jako muchláž, roláž, proláž, konfrontáž, chiasmáž, raportáž. Jazyk koláže rozšířil Kolář o více než stovku postupů, které sepsal do svého Slovníku metod. Velkým triumfem se stala jeho výstava v Guggenheimově muzeu v New Yorku v roce 1975 - samostatně tam vystavoval jako první český umělec. Tam či v pařížském muzeu Centre Pompidou jsou jeho díla dodnes k vidění.
Sbírku Kolářových děl také prostřednictvím Guggenheimova muzea odkoupili manželé Meda a Jan Mládkovi. Dvě stě padesát koláží a objektů věnovali po roce 1989 Praze a založili zde známé Museum Kampa. V těchto dnech si tu diváci mohou připomenout Kolářovu půl století trvající výtvarnou tvorbu na rozsáhlé výstavě.
Sté výročí narození Jiřího Koláře básníka připomíná současná výstava v pražském Muzeu Kampa (stránky zde). Nebývale rozsáhlá výstava zabírá prostory stálé expozice Františka Kupky. Z více než dvou set padesáti děl je vystaveno 120.
Desítky děl z rané Kolářovy tvorby, které se teprve nedávno našly v okruhu umělcovy rodiny, vystavuje zase pražská Galerie Smečky. Výstavu Tanec v ruinách/Nálezy Jiřího Koláře doplňuje nová kniha z nakladatelství Arbor vitae (více zde).
Kolář byl znám také coby odpůrce komunistického režimu, podepsal Chartu 77 a byl donucen k emigraci. Usadil se ve Francii, kde získal i občanství. V roce 1990 stál spolu s Václavem Havlem a Theodorem Pištěkem u zrodu Ceny Jindřicha Chalupeckého, která se od té doby udílí mladým umělcům. V roce 1997 se s manželkou, výtvarnicí Bělou Kolářovou, vrátili do Čech. Zemřel 11. srpna 2002 v Praze.
List papíru, potištěný, pomalovaný nebo zmuchlaný, se pro Koláře stal trvalou inspirací i symbolem. Jak jednou řekl: „Život na nás nanáší nové a nové vrstvy neviditelného papíru. Pro jednu vrstvu zapomínáme na druhou. A když se nám podaří některou odchlípnout nebo dokonce odtrhnout, jsme překvapeni, co všechno v nás vězí. Co všechno v sobě nosíme, co neodnesl čas.“
